Deník N

Řev fašistické lůzy, či oprávněné protesty? Politici se zaklínají hlasem lidu, a přitom chtějí, aby zůstal zticha

Na výročí 17. listopadu přišla řada lidí říct některým politikům, co si myslí. Foto: Gabriel Kuchta Deník N
Na výročí 17. listopadu přišla řada lidí říct některým politikům, co si myslí. Foto: Gabriel Kuchta Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Komentář Petra Justa: Úroveň politické kultury v zemi nezávisí na tom, jak vystupují vrcholní představitelé. Její vyspělost se hodnotí podle ochoty občanů veřejně vyjadřovat své postoje i v době mezi volbami.

Nejen v České republice jsme čas od času svědky situací, kdy chování, jednání a kroky politických představitelů vyvolávají u veřejnosti nesouhlasné reakce, které pak dostávají průchod na různých protestních shromážděních, manifestacích, pochodech a podobných akcích.

Pro příklady samozřejmě nemusíme chodit daleko. Stačí si připomenout třeba aktuální protesty žlutých vest ve Francii či různé akce, jejichž účastníci demonstrovali při výročí 17. listopadu proti Andreji Babišovi. Politici i jejich voliči reagují očekávatelným způsobem: když se protestuje proti něčemu/někomu, v co / v koho věříte, tak podobné aktivity odmítáte. Jsou-li zaměření protestů a názory účastníku totožné s vaším pohledem na svět, tak je zpravidla podporujete.

Takže když se protestuje například proti Miloši Zemanovi, Andreji Babišovi, Robertu Ficovi či Viktoru Orbánovi, hovoří jejich příznivci o českém/slovenském/maďarském Majdanu, demonstranty označují za křiklouny a fašistickou lůzu, která nebyla schopna smířit se s výsledky demokratických voleb. A často přidávají úvahy, že jde o spiknutí, které většinou plánuje a platí multimiliardář George Soros.

Jakmile však protestům čelí francouzský prezident Emanuel Macron či německá kancléřka Angela Merkelová, což jsou politici, jejichž tábory příznivců se zpravidla nekryjí s příznivci výše uvedené čtveřice středoevropských politiků, hovoří ti samí o legitimním hlasu lidu, který je nespokojený s vládou a vznáší vůči vládnoucím elitám oprávněné požadavky (byť i oni byli zvoleni v demokratických volbách). Politici a jejich příznivci prostě interpretují události vždy pod vlivem svých osobních preferencí, tedy vždy jednostranně.

Politická kultura poddanská a participační

To, jak se v politických záležitostech či v reakci na konkrétní politické události a akce či jednání a postoje představitelů státu chová společnost, je lakmusovým papírkem, který nám říká, jaká v té které zemi panuje politická kultura. Tento pojem je v tuzemském mediálním a veřejném prostoru velmi frekventovaný, bohužel ale většinou chybně chápaný – jako chování politiků.

To je ale velký omyl, minimálně z politologického hlediska. Politická kultura – zjednodušeně řečeno – není primárně to, jak se chovají politici, ale jak se v politických otázkách a politických procesech chová společnost, obyvatelstvo či třeba národ. Zda je pasivní, nebo aktivní, či – opět zjednodušeně řečeno – zda a v jaké míře si nechá líbit určité kroky a chování politiků.

Pomineme-li tradiční společnosti, kde nefungovaly nám dnes známé politické instituce a procedury, lze v moderním pojetí rozdělit politickou kulturu na dvě hlavní kategorie: poddanskou a participační. S tímto rozdělením

V tomto okamžiku nejčtenější