Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Zabýváme se trenkami a diplomkami o králících. Opravdové hrozby neřešíme, říká sociolog Buchtík

Martin Buchtík. Sociolog z výzkumné organizace STEM. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Martin Buchtík. Sociolog z výzkumné organizace STEM. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Koronavirus opět ukázal, jaké rozpory jsou ve společnosti přítomny. Přestaly se řešit desítky různých témat, bylo tu jen jedno velké, na které jsme se všichni soustředili. Sociolog Martin Buchtík z výzkumné organizace STEM v rozhovoru pro Deník N popsal, jak českou společnost pandemie zasáhla i proč celá jarní epizoda nezahýbala preferencemi politických stran a hnutí.

Co ukázala koronavirová krize o české společnosti?

Ukázalo se, že nejen česká, ale i globální společnost je křehká. Různá spojení jsou velmi silná, a pokud je narušíte, přeruší se toky informací, zboží i rovnováha fungování demokracie. Zároveň to ale ukázalo, že v české veřejnosti i s výraznou pomocí vládních představitelů a expertů nezavládla žádná panika.

Dnes si to už možná neuvědomujeme, ale v březnu byla blízko. Vzpomeňme si trochu anekdoticky na fotky prázdných regálů. Po prvním období, kdy se zachraňovaly životy a nevěděli jsme nic, přibývalo informací, ale začaly se hromadit i jiné problémy.

Zastavená ekonomika, zavřené školy…

Ano. Lidé začínají přicházet o práci a hromadí se nejistota. Nastávají velké komplikace v péči o děti. Krize dopadá na lidi, kteří se už předtím neměli moc dobře a byli bez úspor.

Jde také o generační problém. Například pro lidi v důchodovém nebo předdůchodovém věku nešlo až tolik o ekonomické otázky, ale velká nejistota se týkala zdravotního stavu nebo také možné izolace.

Pro lidi s dětmi školou povinnými tu byla velká organizační zátěž a zároveň pro lidi z oblastí služeb, dopravy, cestovního ruchu a také i průmyslu a výroby šlo o existenční věci. Velmi složité to bylo zejména pro lidi, kteří již dříve neměli žádné úspory.

Ukázalo se, že vláda dokázala zareagovat velmi rychle. S tím, jak se ta situace komplikovala, zkomplikovala se i její rozhodnutí. Pro velkou část veřejnosti jsou dnes různá vládní opatření už velmi nepřehledná.

Která konkrétně?

Jde například o to, které okresy mají jaká omezení, jak se mají dodržovat, kdo na to dohlíží. V tom je velký zmatek.

Je asi jednodušší zavést nějaká plošná opatření, která jsou srozumitelná. Na druhou stranu vláda argumentuje tím, že nechce dusit ekonomiku a zároveň postihovat restrikcemi lidi, jichž se nějaké ohrožení vůbec netýká.

Samozřejmě. Jsou ale momenty, kdy jsou jasnější formulace nařízení důležité. Myslím, že nyní pomáhají semafory. Celkově se situace stabilizovala.

Pro společnost dnes koronavirus přináší některé posuny v různých zvycích. Jde například o částečnou digitalizaci starších lidí. Když byli v izolaci, naučili se více pracovat s videohovory.

Data také ukazují, že celá ta situace pomohla s částečnou digitalizací služeb. Jak jsem měl možnost bavit se s lidmi, kteří mají e-commerce byznys, došlo k urychlení o rok.

K posunům došlo i u vzdělávání. Opět se ukázaly velké rozdíly v sociálním postavení jednotlivých rodin. V momentě, kdy máte tablet nebo ho koupíte každému dítěti a je vám to vlastně fuk, je to velký rozdíl oproti dětem, jejichž rodina má doma jeden počítač, nebo žádný nemá.

Ta krize ukázala na stávající rozpory mezi různými společenskými vrstvami.

Jasněji je nasvítila. Najednou ve společnosti nešlo o 30 různých témat od LGBT po sociální dávky, ale lidé se soustředili na pandemii a její následky a také celospolečenská diskuse jasně ukázala rozdíly mezi politiky a odborníky, kteří se k tomu vyjadřovali.

Ukázalo se, že stát vlastně nefunguje na datech, ale na rozhodování lidí, kteří mají obrovské zkušenosti, intuici a také odpovědnost. Jenže v momentě, kdy se situace komplikovala a téměř v každém okrese byla jiná, najednou těch deset až dvacet lidí, kteří zemi řídili na základě své intuice, na to naráz nestačilo. Nejpozději v tu chvíli měla nastoupit data, která nemáme a neumíme je používat.

Nebyla to v tu dobu pro lidi trochu otázka víry? Věřím těmto odborníkům, protože té nové situaci sám nerozumím?

No jasně. Je to víra a také nějaký pocit, co je normální. Podívejte se na příklad roušek. Ještě týden před povinným zavedením roušek byl člověk, který ji nosil, v podstatě blázen. Byly to jednotky procent populace. Když se to zavedlo povinně, najednou v podstatě všichni roušky nosili. Nebylo to jen tím, že by poslouchali vládu. Sociální tlak byl tak silný, že vyjít ven bez roušky by bylo složité a nekomfortní.

Společnosti chybí velká vize

Mluvil jste o tom, že krize ukázala křehkost společnosti. Pomohla nám si tento fakt uvědomit a fungovat s tímto vědomím?

Je lepší, když se ta křehkost vůbec neukazuje. Teď jsme viděli specifickou situaci. Ale pokaždé je zde riziko, že se promění podstata fungování státu a společnosti. Lze si představit změnu fungování směrem k nějakému více autoritářskému druhu řízení.

Jako společnost jsme se ale k tomu neposunuli.

V jednu chvíli to podle prohlášení významných osobností vypadalo, že hranice mohou zůstat zavřené rok nebo dva. Což v té situaci bylo zbytečné na veřejnost vypouštět. Ukázalo potřebu, aby se o různých řešeních bavilo přinejmenším mnohem více lidí s různými odbornými předpoklady. V ten moment to mohlo dávat z lékařského hlediska smysl, ale pro demokracii by to bylo zásadní ohrožení. My jsme přece hranice měli zavřené naposledy v době železné opony.

Ten posun tedy nemusí být, že lidé začnou volit nějaké extremisty, ale že v rámci stávajících mantinelů si demokracii omezíme nevratně sami v rámci platných pravidel?

Otázkou je, jestli šlo o platná pravidla. Ale v zásadě to tak je. Když se podíváte na analýzy demokracie, co to vlastně je a co ji ohrožuje, máte dvě možnosti.

Jde například o dlouhodobé utužování. Představte si to jako náhrdelník, na který navlékáte různě velké korálky. Ty větší z nich mohou být jednorázové silné události, jako třeba polské soudy nebo změny ve veřejnoprávních médiích, pokud se o nich nediskutuje. To proměňuje fungování společnosti.

My v České republice máme tendenci demokracii zužovat na procesy – tedy jen na volby. Přitom i v autoritářských režimech nějaké volby proběhnou. Demokracie ale nemůže být jen o volbách. Nebavíme se ale o tom, co jiného to může být.

„Podle mě je to jeden ze základních problémů, které máme. Naše společnost neví, odkud kam jde. Každý si sestavuje hodnotový žebříček úplně sám,“ říká sociolog Martin Buchtík. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N.

Podle vás jako společnost klopýtáme od voleb k volbám nebo řešíme každodennost, ale ne dlouhodobé směřování, protože moc netušíme, kam chceme jít?

Na rozdíl od Němců, Rusů nebo Američanů nemáme žádný národní příběh. Dalším rozměrem je fungování každodenní politiky. To je do značné míry dáno osobnostmi politických elit. Jsou to zpravidla dobří

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Koronavirus

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější