Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Za Šmejdy jsem sbírala ceny, ale byla jsem psychická troska, vzpomíná Silvie Dymáková

„Ceremonie, tleskání… A zde kráčí prázdná nádoba s předstíraným úsměvem a myslí jen na to, až bude ve vaně,“ vzpomíná na období po Šmejdech Silvie Dymáková. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Ceremonie, tleskání… A zde kráčí prázdná nádoba s předstíraným úsměvem a myslí jen na to, až bude ve vaně,“ vzpomíná na období po Šmejdech Silvie Dymáková. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Uběhlo šest let od premiéry jejího filmu Šmejdi, ve kterém Silvie Dymáková odhalila manipulativní praktiky organizátorů prodejních akcí a „zájezdů“ pro seniory. Obrovský stres i výhrůžky se podepsaly i na ní. „Jediné místo, kde jsem se cítila v bezpečí, byla vana, koupala jsem se i šestkrát denně,“ říká. Začala myslet na sebe, chodila na terapii, změnila práci, potkala nového muže, se kterým má malého syna. Pak začala pomáhat samoživitelkám. I tam ale narazila na podvodnice.

Za Šmejdy, ale také za pomoc samoživitelkám jste navržená na státní vyznamenání, návrh Pirátů schválila Sněmovna. Pokud by to posvětil prezident, půjdete si pro 28. října pro medaili?

Vnitřně jsem ještě nepřijala myšlenku, že bych měla dostat státní vyznamenání. Neměla bych problém si pro něj jít, ale nevěřím, že by to vyšlo. Mimochodem, prezident byl jedním z lidí, kteří naši petici proti Šmejdům tenkrát podepsali, a nevěřila byste, jak to zafungovalo na seniory samotné.

Jak?

V podstatě v „přímém přenosu“ jsem viděla, jak obrovskou sílu mělo, když v Blesku napsali, že prezident připojil svůj podpis. Babičky i dědečkové mi před očima mávali novinama a říkali, že si budou dávat pozor, když je varuje i hlava státu. Tehdy jsem to nějaký čas vnímala se smíšenými pocity, ale dnes, s odstupem, jsem ráda, že se to stalo, protože jsem viděla ten dopad.

Nicméně, je tu právě druhá věc. Ano, nominace mě těší, ale vlastně nevím, jestli tam patřím. Vyznamenání by měli dostávat lidé, kteří udělali něco velkého, a já ty věci dělám tak nějak samozřejmě, o nic velkého nejde. Nadechujete se, jo, já vím, že to zní jako falešná skromnost, ale vážně.

Odhalila jste odpudivé praktiky prodejců předražených krámů, kteří zneužívali bezbrannosti starých lidí, manipulovali s nimi, vyhrožovali jim. Tušilo se, že se něco takového děje, ale vy jste viníky trpělivou a riskantní novinářskou prací usvědčila.

To jo. Ale nedělám žádné vědecké objevy, nemám ani vysokou školu, já jen pomáhám lidem…

…státní vyznamenání dostávají i lidé, kteří někomu zachránili život, ale i umělci. Spíš se opakovaně mluví o tom, jestli prezident výběrem některých vyznamenaných hodnotu medailí nedevalvuje. Troufnu si říct, že kdyby je dostávali lidé za počiny, jako byli vaši Šmejdi, o inflaci by se nemluvilo.

A já si v posledních letech dovoluju nemít na některé věci názor. Od sedmnácti let jsem dělala ve zpravodajství a denně se na mě valilo obrovské množství informací a zpráv. Když jsem v pětatřiceti otěhotněla, řekla jsem si, že si dopřeju ten luxus a některé věci prostě nebudu řešit. Dobrovolně jsem se uzavřela do bubliny s mým malým synem.

Dobře. Uteklo šest let od premiéry Šmejdů. Dva roky jste se pak ze stresu a všeho hnusu kolem natáčení vzpamatovávala, chodila jste na psychoterapii, změnila jste úplně náplň práce a začala točit „hezké“ reportáže pro magazíny Gejzír a Toulavá kamera. Je něco, co se vám i po šesti letech pořád vrací? Nebo co je spouštěčem negativních vzpomínek?

Mělník.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Mělník? Město Mělník?

Ano. Jestli jsem něco začala nenávidět, bylo to město Mělník, sídlo všeho zla – právě tam

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější