Kunderův život je dobrým příkladem odmítané české sebereflexe
Komentář Jána Simkaniče: Kniha Jana Nováka o Milanu Kunderovi posloužila jako podnět k další vášnivé a často povrchní debatě, ve které však zaniká to podstatné. Kunderův životopis v Novákově podání přitom nabízí velice plastický obraz klíčové etapy komunistického režimu v Československu.
Od začátku bylo jasné, že se balík 900 stran o světově známém česko-francouzském spisovateli stane knižní událostí roku, alespoň z marketingového pohledu. V rychlosti reakcí na ještě nevydanou knihu se nepředháněla jen média, ale i intelektuální osobnosti, které začaly metat silnými slovy na všechny strany, na autora zvláště. Leckdo měl jasno dřív, než knihu mohl doopravdy přečíst. Převládaly výrazně vyprofilované postoje vedené emocemi a množství nejrůznějších originálních variací na spojení „nesnesitelně lehké“ začínalo být lehce nesnesitelné.
Především na straně Novákových kritiků se objevují vášnivé reakce. Vyčítají mu bulvární metody, neetické využívání dokumentů StB, zveřejňování privátních erotických intimit, jednostrannost až zaslepenost, neumětelství v psaném projevu i diletantství v literární oblasti. Ve stovkách stran nalézají chyby, nevhodné formulace, špatné interpretace, na autorovi nenechají nit suchou. Mnozí z nich pro silné slovo nejdou daleko, neváhají popřít či marginalizovat dosavadní Novákovy zkušenosti i objektivní úspěchy s předchozími knihami. Způsob, kterým se podle nich Novák zmocnil Kundery, nemají problém sami zopakovat v ještě ostřejším provedení vůči němu samotnému.
Je až pozoruhodné, jak jsou se svým odsudkem snadno a rychle hotovi. Novák je pro ně naprostým nedoukem, který není hoden zhostit se osudu podobného velikána, ačkoliv objektivně stvořil řadu úspěšných a ceněných titulů a byl mimo jiné nominován na Pulitzerovu cenu. Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?
Nejčastěji se objevuje výtka, že Novák si svůj negativní názor na Kunderu vytvořil předem, přitom podle svých slov začal knihu psát až po dvou letech rešerší. Není legitimní, že po takové době došel k závěrům, které ho vedly k zaujetí určitého osobního postoje? Dá se diskutovat, do jaké míry přiznaná subjektivita oslabuje vyznění knihy, na druhou stranu, v případě jiných biografií, kdy autor neskrývá naopak silný pozitivní vztah k portrétované osobnosti, podobné výtky příliš často nezaznívají. Mimořádným obdivem a osobním zaujetím se netají například současný britský premiér Boris Johnson vůči Winstonu Churchillovi, přesto jeho kniha Faktor Churchill je uznávaná jako velice úspěšný popularizační pokus o zachycení významu nejznámějšího britského premiéra.
Novák své emoce neskrývá, ale v tomto ohledu hraje otevřenou hru. Rozhodně není neutrální, neutralitu ani nepředstírá, naopak často
