Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Turecký nobelista Orhan Pamuk se ptá, co bychom řekli svému městu

Orhan Pamuk. Repro: Argo
Orhan Pamuk. Repro: Argo

Zatím poslední česky vydaný román prvního tureckého nositele Nobelovy ceny za literaturu je fascinující mozaikou lidských osudů. Zachycuje hektickou proměnu Istanbulu i jeho obyvatel mezi lety 1969 a 2012.

Orhan Pamuk patří k autorům bytostně spojeným s konkrétním prostředím. V Istanbulu se narodil, strávil v něm většinu svého života a v určité podobě mu věnoval většinu svých knih, včetně nebeletristického titulu Istanbul – Vzpomínky na město. Literární toulky kolem Bosporu s jeho romány se staly ještě zajímavějšími v roce 2012, kdy se otevřelo Muzeum nevinnosti, které představuje předměty každodenního městského života od sedmdesátých let minulého století po začátek tisíciletí, jimiž Pamuk konkretizoval osudovou lásku svých hrdinů ze stejnojmenného románu. Většinou Pamuk nahlížel své milované město očima vyšší, vzdělané třídy, k níž sám náležel, a zasazoval do něj postmoderní žánrové a metatextové hybridy. Cosi divného v mé hlavě se však věnuje přistěhovalcům z anatolského venkova, kteří začali po druhé světové válce masivně prožívat své vlastní milostné poblouznění i zklamání bývalým hlavním městem Osmanské říše, jež se desetiletí utápělo v melancholii a snech o ztracené slávě i kakofonických modernizacích.

Dobrodružství prodavače bozy

Mevlut Karatas přichází do Istanbulu jako dítě, aby zde pomohl svému otci prodávat na ulicích jogurt. Podobně jako mnozí další přistěhovalci si na kopcích mimo staré centrum postaví gecekondu – což byly načerno postavené domky, často bez podlahy, jejichž historie připomíná claimování pozemků za kalifornské zlaté horečky.

Honba za lepším životem a sen o tom, že za úspěšnými muži nakonec přijde zbytek jejich rodiny, se však v Mevlutově případě zrovna nedaří. Na rozdíl od svých bratranců odmítá získávat výhody díky kontaktům na nové istanbulské kapitalisty, kteří se stávají patrony chudých čtvrtí – a později opakovaně dopomohou k vítězství ve volbách Erdoganově APK. Navzdory ambiciózním plánům si uchovává nevinnou dětskou tvář a naivní romantickou představu o pouličním prodejci. Věří, že naslouchá svému městu, a roznáší nejen bozu (nápoj, u něhož bylo za osmanských časů možné hodnověrně popírat obsah alkoholu), ale především štěstí.

Jeho kariéra je přitom vlastně od začátku deformovaná skutečností, že patří ke generaci, která se jen letmo otřela o možnosti divoké kapitalizace města, ale postupně na ni čím dál víc doplácela. Prodej jogurtu zkolaboval ve chvíli, kdy se začaly prodávat mléčné výrobky ve sklenicích s etiketami. O bozu přestane být zájem kvůli posedlosti výrobními procesy „bez dotyku lidské ruky“. A jakýkoliv další prodej naráží na poučku starších generací „hlavně se nezaplést s úřady a nenechat se někde zapsat“ i periodické snahy vedení města v rámci modly modernizace zničit pouliční prodej jako takový. Což se ukazuje, nejen když policie zabavuje prodejcům jejich vozíky, ale i při výstavbě nadchodů a úpravách ulic, kvůli kterým si Mevlut na svých pochůzkách čím dál víc zachází.

Istanbul z reklamních plakátů, o němž si mohli nechat přistěhovalci jen zdát. Repro: Amazon.

Je pro něj stále těžší

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější