Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Notes: Babišovo Pupendo a demokracie ve svěrací kazajce

Notes. Ilustrační foto: Deník N
Notes. Ilustrační foto: Deník N

Jak to bude s rouškami, s poštou, kamarádstvím Izraele a Spojených Arabských Emirátů či s demokracií, sice úplně přesně nevíme, ale bedlivě to všechno sledujeme. Jisté je jen jedno, v naší letní čtenářské soutěži se opravdu nepodvádí a někdo z vás dozajista vyhraje. To, co by nikomu nemělo uniknout z dnešního Deníku N, vybrala Petra Procházková.

Kdo viděl Pupendo, musel se dnes otřást hrůzou. Režisér Hřebejk už v roce 2003 natočil předlohu, podle níž si po 17 letech naše vláda zahrála geniální scénku: pamětní listina s podpisy našich vrcholných politiků i méně vrcholných úředníků bude zazděna v Mariánském sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Až ji jednou najdou budoucí generace, pochopí o naší době vše.

Tak to bylo první sdělení. Za chvíli následuje zpráva, že zrovna dopis s podpisy premiéra Babiše a dalších osob se do připravené schránky nevejde. Jan Wirnitzer v článku V Mariánském sloupu bude, nebude a už zase bude. Amatérsky upatlanou pamětní listinu provází zmatek popisuje něco, co by člověk asi s pobavením četl, kdyby byl v ČR jako turista a věděl, že se vrátí někam, kde alespoň ti na nejvyšších místech umějí správně napsat slovo ministryně. A ne „minystryně“, jak na papíru stálo.

Příběh listiny tak trochu připomíná onu slavnou scénku z Pupenda s dopisem hanobícím komunismus, který sochař Mára zazdí do své mozaiky ve škole v dobách hlubokého socialismu. Taky je to švanda nesmírná. A trochu při ní mrazí.

Instalace Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Možná je někdy lepší se méně starat o generace budoucí a více myslet na blížící se září. Já pro jistotu už peru a žehlím roušky, nakupuji obaly na sešity a zásobuji rodinu dezinfekčními prostředky. Trochu jiné přípravy na 1. září než v předešlých letech, ale když jsem si přečetla text Ivy Bezděkové Babiš svolal klíčové jednání kvůli podzimním opatřením, ve hře je i plošný návrat roušek, řekla jsem si, že nenechám strategické nákupy na poslední chvíli. Aby to nedopadlo jako na jaře, kdy jsme si doma myli ruce vodkou a utrpěli tak nenávratné ztráty.

Roušky prý možná budou povinné ve všech interiérech. Jenže zatím o tom nic neví jeden z hlavních znalců záškodnického viru zmocněný vládou vědět a zkoumat mj. vše o nemoci covid-19, epidemiolog Roman Prymula, který je nespokojen s disciplínou Čechů. A já mu rozumím. Máme s tím doma taky dost velké potíže.

Takže si ten text také můžete přečíst a myslím, že bez ohledu na horko půjdete žehlit taky.

S koronavirem zápasí nejen čeští politici. A nejen oni ho včlenili do své marketingové výbavy.

Češi jsou známí svými sebemrskačskými sklony a je pravdou, že na mrskání by tady bylo adeptů dost. Když se ale mrkneme přes kopečky na západ, ani tam není všechno vždycky ideální. V mém oblíbeném Bavorsku přišel zemský premiér Markus Söder s akčním plánem, který byl natolik akční, že nestačil být do konce realizován. Jak píše náš německý zpravodaj Pavel Polák v článku Testování je nejlepší prevencí, říkal bavorský premiér. Testy zdarma ale selhaly, o pozitivním nálezu se nedozvědělo 900 Němců, nápad spočíval v tom, že každý, kdo chce vědět, zda je nositelem koronaviru, či ne, se mohl nechat zdarma testovat. Udělala to spousta lidí. Ale skoro 44 tisíc z nich stále neví, jak dopadli. Přitom je už jisté, že asi tisícovka z nich – ovšem nikdo neví kdo – se s koronavirem potkala. Trošku námět na horor nebo parodii. To každému podle jeho gusta.

Bavorský premiér Markus Söder. Foto: bavorská vláda, facebook.com/bayern

I já jsem se dříve ráda účastnila všelijakých soutěží, ale protože nikdy nic nevyhraju ani v tombole, není divu, že s tím nemám nejlepší zkušenost. Tahle naše soutěž ale prý je nadějná a dostane se na mnohé. Bedna šampaňského to sice nebude, ale kniha či roční předplatné Deníku N ano, a to je pro duševní rozvoj jedince možná ještě lepší než ty bublinky.

V letním seriálu Příběhy moderní novinařiny jsme se rozhodli představit vám ty nejlepší z nás, ty nejzajímavější novinářské příběhy, kauzy, osobnosti. Říká se sice, že žurnalisti jsou pěkná pakáž, ale když čtu o těch lepších z novinářského pole, hrdostí se mi dme hruď. Vy, naši čtenáři, se dmout nemusíte, stačí, když zkusíte odpovědět správně na otázku.

Zakladatel platformy De Correspondent filozof Rob Wijnberg. Foto: Youtube, The Correspondent

Dnes v příloze Kontext i na webu najdete neuvěřitelnou story nizozemského Correspondentu. A jeho zakladatele Roba Wijnberga, na kterém je hned vidět, že není absolventem žádné žurnalistické školy, nýbrž filozofem. Skoro se mi ani nechce věřit, že předznamenal novinářský trend 21. století – bude jím prý nikoliv povrchní, rychlá, často chybující a za senzacemi se honící žurnalistika, která hraje na city a rozum spíš potlačuje, nýbrž osvícená, zodpovědná a do hloubky propracovaná práce lidí, kterým je z duše protivné podbízet se čtenáři nějakým tím postelovým skandálem nebo srdcervoucí story bez druhého plánu. Nikoliv rychle, nýbrž dobře. To je snad to hlavní, co Correspondent nabízí. Teď jde o to, zda si někdo tuhle kvalitu koupí a dá přednost novinářskému masivu před překližkou.

A slogan „když upustíte od přesvědčení, že všechno znáte, najednou vám kritika od čtenářů nepřijde tak drsná“ si dneska pověsím nad postel.

Trochu dál od nás se také dějí věci. Kdo vůbec nerozumí blízkovýchodní problematice, ale ví, že to, co se tam děje, je i pro nás důležité, nechť si přečte text komentátora Českého rozhlasu Jana Fingerlanda Převratná dohoda Izraele a Emirátů. Netanjahu našel dveře v „železné zdi“. Protože tahle analýza dává přehledně a v historickém kontextu možnost pochopit, proč nová dohoda vzbudila takový rozruch.

Z hlediska geopolitického jsou trable České pošty sice méně zajímavé, ale pro nás, kdo ještě máme na domech poštovní schránky z masa a kostí a nespoléháme se pouze na virtuální koloběh informací a účtů, je osud pošty a pošťáků stále podstatný. Vloni naše pošta vykázala ztrátu 365 milionů korun a teď si chce vzít půjčku. Co to může znamenat, popisují v článku Pošta si chce půjčit miliardy. Peníze má jen do října a podpora vázne u Evropské komise Hana Mazancová a Jan Pavec.

Copak pošta, ta se z problémů možná dostane, a když ne, asi to občanskou válku nevyvolá. Ovšem to, co předvádí autoritářští vůdci na východ od nás, především běloruský Lukašenko a ruský Putin, to už konfliktem zapáchá jako hodně uleželý syreček. Michael Romancov mi vlastně nasadil brouka do hlavy. A to statí Imitovaná demokracie. Proč vlastně to, jak vládnou Putin či Lukašenko, nenazýváme pravými jmény? Jak nazývat to, co v Bělorusku vydávali za volby, když to volby nejsou, ale snaží se je jen imitovat? Pro novináře oříšek. Jak se vyhnout komentování, zůstat u suchého a poctivého zpravodajství a nelhat či nezjednodušovat až za hranu, kde pravda padá do propasti. Možná by šlo vymýšlet nové pojmy. Jen pro ty běloruské volby nemůžu žádný slušný najít. Třeba hlasování ve svěrací kazajce.

Jak se dnes točil svět:

Nemůžu si pomoci, ale Bělorusko prostě tento týden hraje prim. A jeho prezident, který pro mnohé Bělorusy už prezidentem není, zažívá své vrcholné, i když možná poslední politické období. No řekněte. Tesat by se daly věty jako: „Jsme přece jen všichni Slované. Jestli už člověk upadl a leží, není třeba ho mlátit. Tedy, je nutná určitá brzda.“ Nevím, jak tomu kdo rozumí, ale mně z toho vyplývá – pokud stojí, jen do něj.

A zatímco mudroval o tom, jak by rodiče měli své děti zavolat domů z ulice, aby mu tam náhodou nezačala nějaká ta – třeba bílá – revoluce, běloruská děvčata se pusinkovala s těžkooděnci, kteří střeží vládní budovy.

Nejdivnější na tom všem je, že ti kluci v helmách a se štíty dneska nikoho nemlátili, nechali se laskat od dívek a kytky, které jim zastrkávaly za neprůstřelné vesty, nerozdupali. Myslím, že i kdyby se už nic jiného dnes ve světě nestalo, na zápis do kroniky to stačí. A tohle všechno budeme i dál popisovat v našem běloruském zpravodajství online.

Notes

Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější