Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

O záludnostech kauzality při vědeckém bádaní o komunismu

Park kultury a oddechu Julia Fučíka v pražských Holešovicích. Červenec 1985. Foto: ČTK/AP
Park kultury a oddechu Julia Fučíka v pražských Holešovicích. Červenec 1985. Foto: ČTK/AP

Komentář Ivana Gabala: Historici, publicisté a návštěvníci sociálních sítí už několik týdnů vedou více či méně vzrušenou debatu o tom, jak vlastně vnímat poslední dvacetiletí komunistického režimu u nás, obecně známé jako normalizace. Diskusi odstartoval rozhovor Michala Pullmanna, historika a děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který sám sebe nazývá postmarxistou a uplatňuje – jak sám říká – revizionistický přístup k tomu, jak je tato doba většinou vykládána. Na něj v poměrně ostře formulovaném otevřeném dopise reagoval publicista Michal Klíma, podle nějž je ostudou, že člověk s Pullmannovými názory stojí v čele Filozofické fakulty. Svůj pohled na tehdejší dobu, její zkoumání i zmíněný spor postupně přidávali další, například na stránkách Deníku N politolog Jiří Pehe. Jeho text přiměl sociologa Ivana Gabala k sepsání další reakce.

Chceme-li se vážně zabývat tím, nakolik byl či nebyl komunismus ve své poslední fázi přijatelný pro relevantní část společnosti, neboť jí zajišťoval určité sociální jistoty, je třeba především zkoumat dostupná data, o něž bychom naše závěry mohli opřít. Jejich nedostatkem trpí prakticky všechny v posledních dnech publikované úvahy, tu sepsanou Jiřím Pehe nevyjímaje. Druhým základním problémem metodologie historické debaty je v tomto případě kauzalita celého katastrofálního experimentu a principu fungování systému, který držel komunisty u moci a zajišťoval společenský „klid“.

Tedy zda byl primární revoluční teror a pak adaptace, podlehnutí a „manželství“, jehož důvodem bylo zabezpečit sebe i rodinu, či pouhý nedostatek jiných příležitostí. Nebo zda byl první vznět levicových a komunistických myšlenek a ideálů ve společnosti, podpořený poválečnou euforií, a po něm přišla totalitní havárie, která byla pro většinu vítaným pohodlím a „demokracií“ konzumní participace.

V marxistické terminologii se jistě na stole objeví argument dialektického vztahu příčiny a následku, poměrů a jejich podpory, nicméně takový přístup již dnes nelze přijmout ani ve vědeckém či právním prostředí, ani systémově – „jak to fungovalo“, ani historicky – „jak se to vyvíjelo“.

Kauzalita fungování systému i existence a povaha alternativ vůči podřízení se moci, a nakonec zejména dopady a výsledky celého vývoje, jsou metodologickým jádrem historického a společenského sporu o problém zvaný komunismus nebo reálný socialismus.

A stejně jako se sociologové neobejdou bez znalosti historického kontextu vývoje podpory režimu, nemohou ani historici uhýbat před analýzou sociologických a empirických dat o stavu a vývoji společnosti.

Metodologie, metodologie, metodologie

Ze současné diskuse, výroků některých historiků i textu Jiřího Pehe se může zdát, že

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější