Klimatickým žalem bude muset projít celý národ, jinak se nic nezmění, soudí autorka filmu Žal žen
Dokument o environmentálním žalu a jeho aktivistkách se mihl na covidem přiškrceném festivalu Jeden svět a nyní měl další uvedení na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Po snímcích o škodlivosti cukru či exekucích se režisérka Andrea Culková obrátila k tématu, které se dotýká úplně všech.
Hnutí Rebelie proti vyhynutí zaskočilo českou švejkující společnost. Ekologické demonstrace, často velmi výtvarně pojaté, znak přesýpacích hodin znázorňující ubývající čas, někdy až divadelní představení, naléhavost tématu. Dokumentaristka Andrea Culková se rozhodla v poměrně krátkém čase a za minimálních prostředků o českých zástupcích Extinction Rebellion natočit dokument nazvaný Žal žen. V podstatě to je rodinný film o aktivistkách, které se veřejným vystoupením vyrovnávají s bolestným pocitem ztráty přírody. „Vy jste takový český Gréty, co,“ ohodnotil ve filmu demonstrantky jeden z kolemjdoucích. Andrea Culková nezakrývá, že téma filmu se osobně dotýká i jí samotné.
Čím dál víc lidí otevřeně hovoří o svých emocích, ve vašem filmu je to také dobře vidět. To myslím dříve nebývalo, emoce byly ve veřejné debatě považovány za něco zcela vedlejšího a soukromého. Nezdá se vám, že přichází jakási emoční éra?
Emoce v politice byly vždycky, odpradávna. Druhou věcí je, že emoce jsou jako oheň. Musíme být hodně opatrní, jak s nimi zacházíme. Proto jsem i na začátek filmu dala scénu s ohněm. Matka asi osmileté holčičky tam mluví o klimatické krizi, já se jí ptám, jak to prožívá, jestli má depku, a ona odpovídá, že ty emoce už ani nectí. Díky tomu, že je aktivní a pořádá na to téma přednášky, posunula se do fáze přijetí a aktivity. S holčičkou ale pokračuje v diskusi a ta velmi emotivně reaguje na to, jak tehdy v Austrálii při požáru hynuly koaly.
Díky tomu, že se do hry vtáhly emoce, se o klimatické krizi konečně mluví. Přes třicet let na to klimatologové upozorňují, a nic se nedělo. Teprve když klimatické hnutí vyvolalo emoce, dala se společnost do pohybu, což ukazují i čísla. Ještě před několika lety u nás klimatickou krizi nikdo neřešil, dnes to přes 80 % lidí považuje za jeden z největších problémů vůbec. V nedávném průzkumu se lidí ptali, jak vidí svoje životy v roce 2050. Naprostá většina dotázaných odpověděla, že se jejich životy výrazně zhorší kvůli klimatické krizi.
Nepřichází to s mladší generací?
Přijde mi, že došlo k mnohem většímu zcitlivění. Nemyslím si, že to je otázka generační. Spíš lidé začínají sami sebe čím dál víc vnímat jako součást většího celku. Lidé začínají překonávat dosavadní polaritu, že je mozek versus tělo, a přijímají, že obojí je jeden celek. A to nechci uhýbat k nějakým spirituálním řečem. Na to nepotřebujete žádnou velkou filozofii, že je důležité vnímat svět kolem sebe, jestli je třeba vedro a k čemu to vede.
Co je to tedy za lidi, kteří propadnou klimatickému žalu?
Dennodenně se potkávám
