Ve Spartě mě brali za študáka, byla to nadávka, říká diplomat Dolista, který hrál i s Rosickým
Ve fotbale to dotáhl až do Sparty, ale nakonec zakotvil v úplně jiné profesi. Viktor Dolista v rozhovoru pro Deník N popisuje, jak se z útočníka, který si zahrál i s Tomášem Rosickým, stal zaměstnanec ministerstva zahraničí. „Ve fotbalovém prostředí jsem byl ten študák, což se bralo jako nadávka. Mezi diplomaty mi zase někteří kolegové oponovali tím, že jsem fotbalista,“ říká pracovník ambasády v JAR.
Jak začala vaše fotbalová kariéra?
S fotbalem jsem začal v pražské Aritmě, protože jsem se nedostal na náboru do Dukly, na který mě máma každý rok doprovázela asi od mých šesti let. Třikrát jsem neuspěl, ale během dalších dvou let si mě Dukla vyhlédla a přestoupil jsem do ní. O tři roky později jsem šel do Sparty.
Tam se všechno přechodem do dorostu a mezi dospělé radikálně změnilo. Když se podívám zpětně na svou kariéru, asi z ní šlo vykřesat více, ale v životě vždy záleží na rozhodnutích a nikdy nemůžete mít úplně všechno. Kdybych dal fotbalu více a dotáhl to v něm dál, dnes bych třeba nebyl v diplomacii.
Jak tedy probíhal váš přechod do sparťanského dorostu a potom i do dospělého rezervního týmu?
Já do toho ještě studoval vysokou školu. Samozřejmě jsou případy jako Ivan Hašek nebo Zdeněk Nehoda, kteří u fotbalu vystudovali vysoké školy a udělali super kariéry, ale já jsem byl na Spartě vedený u vedení i mezi spoluhráči jako takový ten študák.
Tehdy se kombinace fotbalové kariéry a studia na vysoké škole moc nenosila. V současnosti už se to posunulo i díky tomu, že mladí kluci jsou cílevědomější a nikdo se neohlíží na to, co si myslí ostatní. Prostě není ostuda pro fotbalistu, když je chytrý. Naopak.
Ale za mě byl „študák“ nadávka, protože to všichni okolo vnímali tak, že fotbalu nedávám vše, i když to třeba nebyla pravda. Navíc by se studium s fotbalem dalo i skloubit, ale když vám nikdo nevyjde vstříc, celkově vás to sráží. Dneska bych to už bral úplně jinak, tehdy jsem to ale nedokázal ukočírovat.
Jaký byl tedy přechod do rezervního týmu Sparty?
V šestnácti mě povýšili do béčka mezi dvacetileté až pětadvacetileté zkušené kluky a výkonnostně jsem šel spíše dolů, než aby mě to někam posunulo. Dostal jsem se sice v dorostu ještě do federální mládežnické reprezentace, ale Sparta o mladé hráče tenkrát nestála, protože si mohla koupit víceméně koho chtěla. Navíc válcovala soupeře, každý rok byl titul a nějaké dorostence vůbec nepotřebovala.
Myslím si, že na Spartě procitli potom, co
