Deník N

Svoje utrpení jsem předával Bohu. Věřil jsem, že mě tou dlouhou nocí provede, vzpomíná vietnamský vězeň svědomí

„Po desetiletích pod komunistickou vládou už Vietnamci velmi dobře chápou, co to znamená povinnost. Myslím, že nastal čas mluvit o tom, co je právo.“ Nguyen Van Dai v Praze. Je říjen 2018 a mříže, které ho ještě donedávna věznily, má konečně v zádech. Foto: Magdalena Slezáková, Deník N
„Po desetiletích pod komunistickou vládou už Vietnamci velmi dobře chápou, co to znamená povinnost. Myslím, že nastal čas mluvit o tom, co je právo.“ Nguyen Van Dai v Praze. Je říjen 2018 a mříže, které ho ještě donedávna věznily, má konečně v zádech. Foto: Magdalena Slezáková, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

28 měsíců ve vazbě. Samotka, rutinní krutost i polévka páchnoucí močí. A také únos Vietnamce v Berlíně, který jinému Vietnamci pomohl na svobodu. Společný jmenovatel toho všeho? Nguyen Van Dai, nedávno propuštěný vězeň svědomí a jeden z nejznámějších kritiků komunistického režimu ve Vietnamu. Odkud čerpá naději, když v jeho vlasti přituhuje a moc se soustředí do rukou jednoho tvrdého vůdce? „V Německu jsem se stal svědkem toho, jak lidé mění svoji zemi. Chci totéž pro Vietnam, nemůžeme spoléhat na osmdesátiletého dogmatika,“ vysvětluje Dai v exkluzivním rozhovoru s Deníkem N.

Začněme několika čísly – a žádné obavy, pokud vám zprvu přijdou bez ladu a skladu. Ona se rychle propojí.

4, 6/12. 4, 28. 600, 73, 4. 23/7, 30/7. 5/4, 15, 7/6.

Rozuměj čtyři prodemokratičtí aktivisté, které 6. prosince 2015 přepadla uprostřed temné silnice přesila maskovaných policejních agentů, vytáhla je z auta a surově zbila. Čtyřikrát prodloužené věznění ve vyšetřovací vazbě, které se vleklo celkem 28 měsíců. 600 dní za mřížemi, kvůli nimž se loni v srpnu před vietnamskou ambasádou v Praze sešli demonstranti, aby křídou na chodník napsali 600 čárek – a ty pak na příkaz české policie zalévali vodou a smývali rýžákem. 73 poslanců ze čtyř kontinentů, kteří žádali svobodu pro vězněného disidenta. 23. července 2017, kdy byl z Berlína v autě s českou SPZ a přes slovenské území unesen uprchlý vietnamský byznysmen, a 30. téhož měsíce, kdy ve vietnamské věznici padlo obvinění z pokusu „svrhnout lidovou vládu“. Letošní 5. duben, kdy zazněl verdikt „15 let odnětí svobody“, a konečně i 7. červen, kdy se svoboda vyměnila za vyhnanství.

Anebo úplně jednoduše: výsek ze života Nguyen Van Daie. Zatímco Češi a hlavně Slováci napjatě sledovali kauzu „únos Vietnamce“ (a kdo by jim to vyčítal, vždyť to byl a pořád je příběh napínavější než zápletka leckterého špionážního thrilleru), ve Vietnamu, kam unesený Trinh Xuan Thanh nedobrovolně putoval, utahovala vládnoucí Komunistická strana Vietnamu šrouby. A vyráběla jednoho politického vězně za druhým.

Respektovaný právník a obhájce lidských svobod Nguyen Van Dai ještě donedávna patřil k těm nejznámějším. Dnes je (nejen) díky Německu konečně na svobodě, a tak jsme se v říjnu mohli sejít v Praze, u stolu s poctivým domácím jídlem. Vietnamská kuchyně totiž není jenom oblíbená polévka pho a Vietnam není jenom chutná vietnamská kuchyně. Kdepak. Ani zdaleka není.

Shnilé jídlo, obušky a dopis, který nedorazil

Pronikly k vám přes zdi věznice zprávy, že se v řadě zemí organizují akce na vaši podporu? 

Když mě uvěznili (v prosinci 2015, pozn. red.), drželi mě na samotce, bez kontaktu s vnějším světem. Svou ženu jsem mohl vidět až po bezmála roce a svého právníka dokonce po dvou letech, a během obou návštěv vedení věznice zakázalo, aby se mnou mluvili o čemkoli jiném než o obecných, shora povolených věcech. Takže o tom, co pro mne lidé venku dělali, jsem se dozvěděl teprve po prvoinstančním soudu. Až pak mi umožnili přečíst si novinový článek, kde stálo, že asi padesát organizací podepsalo petici za mé propuštění.

Modlitba za vězněného Nguyen Van Daie v kostele Thai Ha v Hanoji, prosinec 2015. V popředí uprostřed Daiova žena Vu Minh Khanh s manželovým portrétem v rukách. Foto: Reuters/Kham

Vazbu vám několikrát prodloužili, nakonec vás v ní drželi skoro třicet měsíců. Jak jste to temné bezčasí bez opory v zákoně zvládal – tím spíš, když jste právník?

Ředitel vazební věznice mi jednou řekl: „Už jste připraven ke spolupráci?“ „Ještě ne,“ odpověděl jsem. A on na to: „Radši abyste si pospíšil, protože čím dřív to uděláte, tím méně budete trpět.“

V tu chvíli jsem pochopil, že mě ve vězení čekají krušné dny. Zkoušeli všemožné cesty, jak nahlodat moji psychiku. Chtěli mě rozzlobit, vyvolat ve mně extrémní emoce, které by mi zhoršily duševní zdraví. Věděl jsem, co tím sledují, a snažil se tomu nepodléhat, chovat se jinak, než čekali, a tím je vyvádět z míry. Což se mi celkem dařilo.

Pro představu toho psychického nátlaku: tak třeba jídlo. Strava ve věznici se obyčejně skládá z rýže, zeleniny, trošky masa a malého šálku polévky. Ale já si vzpomínám, jak jsem dvacet dní v kuse jedl syrovou rýži, a mnohokrát i shnilou zeleninu nebo zkaženou polévku. Občas do ní dokonce přidávali mýdlo, měla po něm tak silnou pachuť! Jednou mě jeden ze spoluvězňů varoval před polévkou, že divně páchne po moči. Nejedl jsem ji, na rozdíl od něj, a on pak zvracel.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Dálný východ

Jihovýchodní Asie

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější