Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Máma mě škrtila, ale láska k matce dokáže překonat všechno. Každý máme jen jednu, říká Milada Volfová

Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Šestadvacetiletá Milada Volfová do svých třinácti let doma zažívala peklo. Matka byla závislá na alkoholu, viděla, jak jí děda mlátí hlavou o topení. Tihle dva ji a její o tři roky starší sestru vychovávali. Obě dívky skončily v dětském domově. Když tam Milada slavila své první Vánoce, bylo jí třináct. V šestnácti otěhotněla. Otec dítěte se vypařil. Matka pila dál. O svém vlastním otci, kterého si ani nepamatuje, neví nic. Milada je dnes ale šťastná. S partnerem mají další dvě děti a nejstaršímu Milanovi je teď devět. A žije ve funkční rodině. Žije něco, co jeho máma jako dítě nikdy nezažila.

Jakou vzpomínku ze svého života si vybavíte jako první?

To je těžké… Asi že jsem si zlomila ruku. To mi byly tři roky. Probíhala jsem panelákovými dveřmi, ty jsem na sebe pustila a zlomilo mi to ruku.

Měla jste tehdy pocit bezpečí, že se o vás měl kdo postarat? Máma v té době fungovala?

Myslím, že jo. Tam byl spíš problém s tátou. On nás právě v době, kdy mi byly tři, opustil. Máma byla v tomhle směru hodná.

S čím ji máte nejvíc spojenou?

S alkoholem.

Zmiňovala jste, že byla nemocná. Co jí bylo? Kromě toho, že tedy byla závislá na alkoholu.

Měla nemocné srdce, cukrovku, špatnou štítnou žlázu… Ona toho měla víc. A nakonec se jí udělala cirhóza jater a to byla konečná.

Ve svých facebookových zápiscích jste psala, že při nějakém ataku měla vodu na plicích…

To už v té době měla právě z alkoholu. Tehdy ji vezl vrtulník. Byla jsem ještě fakt malá. Pan doktor k nám přišel a řekl, že má asi dvě procenta šanci na přežití.

A zvládla to.

Tehdy jo. Ale vůli k boji s alkoholem neměla. Když už jsem byla větší, několikrát jsem jí říkala, že může jít ke mně, že se o ni postarám. Ale ona to vždycky odmítla. Nebyla šance. Ve chvíli, kdy se odstěhovala od dědy, tedy od svého táty, jsem věřila, že to zvládne. Ona si tehdy našla přítele, ale na změnu už bylo pozdě.

Ve svých zápiscích působíte hodně vyrovnaně. Píšete: „Neměla jsem dětství. No a co.“ Ale každý měl dětství. Jak byste to svoje popsala?

Fakt žádné. Neměla jsem žádné dětství. Musela jsem jenom pracovat. A když jsem už dospěla k tomu, že bych mohla něco zažít v dětském domově, byla jsem okamžitě matkou.

Byla jste svědkem šílených situací. Váš otec mámu pořád mlátil…

Otce si fakt nepamatuju. To byly opravdu jen ty první tři roky. Ale děda, když přišel z hospody, do ní kopal, mlátil jí hlavou o topení, o skříň…

Co dítě v takové situaci dělá?

Většinou jsme sahaly po telefonu, že zavoláme policii, ale stejně by nám to nepomohlo. Spíš jsme stály a modlily se k Bohu, aby nám pomohl.

Sestra byla myslím o tři roky starší. Bály jste se, že když na policii zavoláte, bude to pak ještě horší?

Ano. Bylo by to horší. Ona k nám policie přijela několikrát. Svítili přes

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Z děcáku do života

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější