Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jatka mi přišla vždycky naprosto humánní. Měli bychom projevit vděk těm, kdo zvířata poráží, říká foodblogerka

Anna Grosmanová. Foto: Alena Přichystalová
Anna Grosmanová. Foto: Alena Přichystalová

Anna Grosmanová od dětství miluje traktory, hlínu, záhony, pole, prasata. Sama říká, že jednou nohou stojí v Praze a druhou v poli. Oba světy se snaží propojit. A dodává, že bychom měli umět vyjádřit vděk těm, kteří za nás porážejí zvířata, abychom si mohli v obchodě koupit balíček salámu.

Sešly jsme se v kavárně a objednaly si limonády – a úplně jste nadskočila, protože nám donesli bezinkovou s citronovou trávou, kterou jste vy osobně vymyslela a pak ji na trh uvedla jako Divoženku. Myslím, že tahle limonáda je vaše diplomová práce. Je pravda, že jste recepturu vymýšlela dva roky? Překvapilo mě, že to je tak složitý proces.

On to není tak složitý proces, ale tu diplomovou práci jsem psala dva roky. A než jsem se vůbec vzdělala k tomu, abych byla schopná na tom pracovat… Jela jsem kvůli téhle limonádě i na čtyřměsíční zahraniční stáž do Německa do jedné z největších firem, které dělají sirupy a bio limonády. Pak jsem si musela načíst všechny odborné texty, protože jsem chtěla vytvořit produkt, který bude možné uchovávat přírodní cestou. A u bezinkového sirupu je jeden jediný způsob – převařit ji a tím ji sterilizovat. Ale těmi sto stupni se výrazně ztratí chuť. Nechtěla jsem do toho dávat žádné konzervanty, tak jsem hledala přírodní cestu, jak trvanlivost prodloužit.

A je to tajemství?

Není. Odborné texty už na tohle téma vyšly a já to jen potřebovala dokázat na konkrétním produktu. Při zkoumání jsem zjistila, že se toho dá docílit přidáním esenciálních olejů. Tymián, řebříček, pepř, prostě esenciální olej z čehokoli. Zkoušeli jsme to s lecčím, skvěle to fungovalo třeba právě s tymiánem. Jenže s ním to zas tak dobře nechutnalo. Ty dva roky vývoje vlastně znamenaly, že jsme zkoušeli koncentrace, aby to fungovalo dobře, aby to ale zároveň i konzervovalo. A když jsme teplotu snižovali, zase jsme to museli dohánět někde jinde.

Na kolik se vám to ze sto či sto dvaceti stupňů podařilo stáhnout?

Řádově o desítky stupňů, ale zbytek je fakt výrobní tajemství.

Anna Grosmanová v kravíně. Foto: Archiv Anny Grosmanové

Tohle je fakt limonáda, která vznikla v laboratoři.

Ano. Ale nejvtipnější je na tom příběh, jak to celé vůbec vzniklo. Jednoho dne jsem na naší katedře řekla: „Pane docente, já mám problém. My s babičkou vyrábíme bezinkový sirup a vždycky nám to za dva měsíce takovým způsobem vykvasí, že to ty lahve roztrhá. Vybuchuje nám to ve sklepě, co s tím?“ Začal mi vysvětlovat kvašení a nakonec mi řekl, že mi to vypíše jako téma na diplomku.

Takže jen proto, že vám s babičkou bouchaly lahve…

Přesně tak. A byla jsem ráda. Chtěla jsem pracovat na něčem praktickém, co mě bude zároveň bavit.

Máte za sebou takových projektů více, ale ráda bych nejdřív mluvila o vašem blogu. Jeden z příspěvků se týká potravinové soběstačnosti, kde k odpovědi vyzýváte ministerstvo zemědělství. Kdy se podle vás ve velkém začne zaorávat česká zelenina?

Já si myslím, že se to v určité míře už děje, jenom se to nedozvídáme. Moc lidí na pole nejezdí, aby se tohle dozvěděli. Ono se zaorávalo vždycky. Sice se říká, že nejvíce jídlem nakonec plýtvají domácnosti, ale to, kolik se toho vyhodí už na samotném poli… To jsou hromady! Prostě je běžné, že neprodáte celou sklizeň brambor, protože přijely levnější brambory z Tunisu. Tak to zaoráte, nebo to hodíte prasatům. Ale většina zemědělců dnes už živočišnou výrobu nedělá, proto jim zbývá jen to zaorání.

Myslela jsem spíš, jestli se blíží chvíle, kdy se bude zaorávat úroda v míře, která je už zničující pro české zemědělce.

Tohle právě musí řešit Evropská unie. Jestliže tady máme zemědělství na nějaké mezinárodní úrovni a jeden bez druhého nejsme v podstatě schopni být, musí nás o potravinové soběstačnosti ujistit EU. Kvůli koronavirové pandemii zavládla panika: „A co teď bude, když se zavřou hranice? Přijede sem těch sto kamionů denně se zeleninou, kterou ze Španělska a Itálie potřebujeme? Co když nepřijedou? Budeme tady mít hladomor, nebo ne? A co když odjedou Bulhaři, Ukrajinci a Filipínci domů a už se nevrátí? Kdo bude na těch polích dělat? Nikdo nebude zavádět chmel, nikdo nebude sbírat okurky…“ A vláda nás neujišťovala o tom, že pro ně pošlou speciální vlaky. Nakonec se to stalo. Spousta dělníků hlavně ale neodjela. Nicméně nikdo nás tu neujistil, že se to nezaorá. A pak čtu Guardian, kde novinářka vyplivne dlouhý text o tom, že v Kalifornii už se to děje. Že už se vylévá mléko do polí. Že se zaorává obrovské množství zeleniny. A to jsem si uvědomila, že ani u nás to není nemožné. Zatím ale nějaký tragický pocit nemám. Ten apokalyptický dojem, co někteří lidé na začátku korony měli, se naštěstí nepotvrdil.

Mluvíte spíš o bezmoci z neinformovanosti, protože to vláda neřeší, nebo o tom minimálně neinformuje?

Mluvím o tom, že ty věci nevíme. Zemědělské svazy a Agrární komora to do jisté míry řeší, ale

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko, Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější