Zvykli jsme si na extrémní léta, to je děsivé. Zapomínáme pak na příčiny sucha, říká vědkyně
Posledních pět let zažívalo Česko nebývalé sucho a sociální antropoložka Markéta Zandlová je po celou dobu bedlivě sledovala. O nedostatku vody si povídá se zemědělci, starosty, úředníky, odborníky nebo třeba s běžnými lidmi z jižní Moravy, kde provádí dlouhodobý výzkum.
Jak se za poslední roky změnilo vnímání sucha ve společnosti?
Hodně se různí podle toho, s kým mluvíte. Zemědělci pocítí už první rok sucha, protože to ovlivní jejich rozhodování ze dne na den: kdy a jak sklidit, jak hnojit, co použít za pesticidy. Pokud očekávají, že úroda nebude, už ani nehnojí. Zemědělské sucho cítí okamžitě, žijí jím.
Jiné je to u člověka z města, který pracuje v kancelář nebo třeba žije v bytovce na vesnici. Pro něj byl první a druhý rok sucha spíš komplikací ve volnočasovém vyžití. To se ukazuje v mediálních analýzách, které jsme dělali s kolegou Karlem Čadou: první roky se kromě problémů s úrodou a požáry psalo a mluvilo o tom, že jsou vodáci smutní z nedostatku vody v řekách. Nebo se řešilo, že je málo vody na „Mácháči“, a voda je tedy plná sinic. Vyschlé lesy tehdy znamenaly nepříjemné výlety a nedostatek vody hlavně to, že zahrádkáři nemají čím zalévat. Většina lidí v Česku vnímala v prvních letech sucho spíš jako nepříjemnost: jsme splavení, když jdeme do práce.
Co se od té doby změnilo?
Sucho se rok za rokem opakovalo, začali o něm mluvit politici, média pojednávala o suchu komplexněji, daleko víc se psalo o potížích zemědělců, vodohospodářů. Začaly se objevovat nové finanční možnosti, jak vodu zadržet, třeba program Dešťovka.
V terénu i v médiích bylo vidět, že začínáme sucho vnímat jako záležitost, která ovlivňuje nejen naše koníčky, ale dotkne se nás pravděpodobně hlouběji, systémověji a která nás do budoucna ohrožuje.
Změnilo se něco i v našem každodenním životě a uvažování?
Ano, v letech 2018 a 2019 už lidé začali uvažovat o tom, že nás sucho zřejmě bude doprovázet a změní naši budoucnost. Že se s ním musíme naučit počítat a uvažovat o tom, jakými způsoby se s ním vyrovnáme.
Češi sucho řeší, i když zrovna prší. Nejvíc se bojí o krajinu
To je obrovská proměna. Znamená to, že se posunuje pozornost k tématům, která jsou v médiích výrazně přítomna asi dva roky – třeba ke kvalitě půdy, způsobu hospodaření v lesích a na polích. K tématu přehrad a regulace vodních toků, krajinných úprav, vytváření mokřadů… Tato hodně komplexní opatření, která ze začátku byla pro běžného občana neviditelná, se nyní dostávají do centra pozornosti.
Často také mluvíte o normalizaci sucha. Co to znamená?
Změnil se pocit, jestli je tento stav normální, nebo není. To nám vyšlo i z analýz. Zpočátku lidé sucho vnímali jako výjimku: je extrémně suchý rok, příští rok už to snad bude jinak. Další rok znova. A lidé říkali: to není možné, to nepamatujeme, to je mimořádná událost jako třeba pětisetletá voda. A s tím, jak se sucho opakovalo, postupovala jeho normalizace.
To ale neznamená, že sucho považujeme za něco normálního. Spíš jsme je přijali a už jen hledáme způsoby, jak na ně odpovědět. To se potvrdilo letos. Řada lidí totiž říká, že bylo divné léto, pršelo a nebylo teplo, jak jsme zvyklí.
To mi připadá děsivé. Vždyť my jsme si za pouhých