Nejvíc věří svým psům. Jak funguje záchranářský tým, který na pomoc do Turecka vyráží v plné síle
O speciálním vyhledávacím a záchranném odřadu českých hasičů se začalo více mluvit v roce 2020, kdy vyrazil do Bejrútu kvůli explozi tisíců tun dusičnanu amonného. Teď vyráží do zemětřesením zasaženého Turecka v podobě takzvaného „těžkého“ odřadu – tedy s plnou silou, kterou záchranáři mají. Přinášíme profil týmu, díky kterému se Česko řadí mezi záchranářskou elitu.
Tento článek původně vyšel po explozi v Bejrútu v srpnu 2020. Po zemětřesení v Turecku jsme jej doplnili.
V roce 2020 čeští záchranáři z „vyhledávacího a záchranného odřadu“ (nazývaného též anglicky Urban Search and Rescue, tedy USAR) vyrazili do Libanonu pomáhat hledat lidi pod sutinami, které v metropoli Bejrútu zanechal obrovský výbuch. Podle předběžných informací explodovalo téměř tři tisíce tun dusičnanu amonného.
Pro Čechy to byla první velká zahraniční záchranná akce po zemětřesení v íránském Bámu v roce 2003 – v sutinách po něm zemřelo 25 tisíc lidí. Čistě co do počtu nasazených záchranářů šlo tehdy o vůbec největší operaci.
Bejrút ještě nepatřil mezi situace, kdy by na místě bylo možné využít „těžký“ tým, tedy plnou sílu jednotky v podobě 68 záchranářů. Zemětřesení v Turecku už ale takovou situací je.
Pro záchranáře akce začíná tím, že zamíří na letiště, ze kterého na pomoc vyrazí. Zatímco se na něm uskupení kompletuje, ministerstva zahraničí a vnitra zjišťují situaci v místě nasazení, komunikují s místními úřady a tamní českou ambasádou a zajišťují tranzitní povolení.
Získat rozhovor s některým z hasičů těsně před akcí bývá z důvodu jejich přípravy na nasazení obtížné, webové stránky záchranářů ale umožňují udělat si o jejich práci představu. Deník N s využitím webu záchranářů odpovídá na základní otázky ohledně jejich nasazení.
Jak byla sestavena jednotka do Libanonu? A do Turecka?
Speciální uskupení – oficiálně se jim říká odřady – určená také k vysílání do zahraničí mohou být záchranářská, povodňová, požární nebo chemická/ekologická. Do Bejrútu i do Turecka logicky zamířil první typ.
Češi mají certifikaci na uskupení ve dvou podobách – střední o 36 lidech a těžké o 68. Rozdíl je v principu ten, že těžký odřad má čtyři hasičská družstva, více kynologů a je týlově zabezpečen na desetidenní působení. Střední odřad o dvou hasičských družstvech počítá se sedmi dny v terénu.
Na záchranné operace mají vyčleněné síly pražští a moravskoslezští hasiči. Do velkých akcí mohou vyjet buď společně v podobě těžkého odřadu (jako nyní do Turecka), nebo může být nasazena ta část, která má zrovna pohotovost – to byl případ Libanonu.
Mezi rozhodující faktory pro vyslání jednotky „papírově“ patří vzdálenost do 2500 kilometrů. Což je shodou okolností téměř přesně vzdálenost mezi Prahou a Bejrútem.
Ťukání prstem zachytí na osm metrů
Strategie hledání záleží na typu sutin, jejich rozsáhlosti (Libanon se z tohoto pohledu mohl jevit mimořádný, ale zemětřesení umí ničit celá města a vždy záleží na tom, jak velký úsek záchranáři „dostanou“ na starost – což se odvíjí od toho, kolik jich dorazí) či povětrnostních podmínkách.
Kromě fyzického a vizuálního průzkumu, spojeného s nasazením speciálně vycvičených psů, používají záchranáři také speciální techniku.
Detaily „elektronických vyhledávacích zařízení“ popisují na webu záchranářů specialisté z Moravskoslezského kraje. Jednotlivé typy se mohou lišit v parametrech, principy jsou ale obdobné: zařízení pomáhají zpřesnit místo nálezu signalizované záchranným psem, respektive polohu oběti v troskách. Umožňují také zkoumat vrstvy materiálu v bezprostřední blízkosti oběti a někdy též komunikovat se zasypaným člověkem.
Mezi vizuální zařízení patří například štěrbinové kamery nebo endoskopické kamery s optickým vláknem. Dále hasiči mají možnost použít bioradary, seizmické senzory, které umí detekovat vibrace generované pohybem zasypaného člověka, případně senzory akustické, které detekují zvukové vibrace přenášené vzduchem v prostorech mezi konstrukcemi.
Citlivé mikrofony umějí snímat velmi slabé zvuky a mnohonásobně je zesílit. Řídicí jednotka na displeji integruje odezvy senzorů, což umožňuje upřesnit místo, kde je uvězněna oběť. Filtry slouží k odrušení zvuků o konkrétních frekvencích, které vydává například těžká technika nebo profukující vítr, ale které nesignalizují přítomnost oběti.
Například senzory LD3, které mají moravskoslezští záchranáři, dokážou zachytit ťukání prstem na osm metrů, škrábání na beton na pět metrů a klepání kamenem o beton na třicet metrů.
Psi jsou to nejcennější
Sami záchranáři považují kynologické týmy za velmi efektivní. Podle moravskoslezských záchranářů představuje kynologický tým „možnost prohledat rozsáhlý prostor v krátkém časovém úseku a s vysokou mírou spolehlivosti“.
„Psí čich je zatím nenahraditelný. Technika se používá jako podpůrný prostředek, vyvíjí se, ale psí čich je dokonalý a lidé se s tím naučili dobře pracovat. Sami žasneme, co všechno jsou psi schopni se naučit. Co se týká využitelnosti, není adekvátní náhrada,“ řekla Deníku N kynoložka a záchranářka Judita Klarnerová, která se v minulosti účastnila českých záchranných akcí po zemětřeseních v Turecku a Íránu.
„Je potřeba zdůraznit, že metoda nasazení záchranných psů je při vyhledávání zasypaných osob
