„Jmenuje se Džád a má zelené oči…“ Zoufalství a beznaděj v Bejrútu
„Smrtící rána pro Bejrút.“ „Výbuch, který zpečetil pád Libanonu.“ „Naši lídři jsou v kómatu.“ Libanonci oplakávají své zraněné a mrtvé a děsí se, co přijde pak. Vztek na vládu nepomíjí a výbuch přístavu hrozí humanitární katastrofou.
Vzduch prořezávají sirény sanitek a houkající alarmy ze zničených aut všude kolem, ale tu mladou ženu je slyšet i přes ně. Naříká hlasitě. Stojí na zemi poseté sutinami a roztříštěným sklem a křičí na vojáky, aby se rozestoupili a pustili ji dál. Že musí za bratrem.
Ale ozbrojení muži se nepohnou. Dostali příkaz výbuchy zničený přístav uzavřít a příbuzným těch, kdo tam pracovali, musejí ve vstupu bránit. A tak mladá žena aspoň úpěnlivě prosí, ať jí řeknou, co s bratrem je. Někdo, kdokoli, protože se přece musí najít člověk, který o něm něco ví. „Jmenuje se Džád a má zelené oči,“ volá zoufale na vojáky.
Nedaleko od ní, popisuje z místa reportér AFP, se
