Smrt přichází z nebe. Před 80 lety padaly na britská města tisíce tun bomb, útoky ze vzduchu je ale sužovaly již o čtvrt století dříve
Před osmdesáti lety touto dobou zuřila Letecká bitva o Británii. V její třetí fázi se na tamní města začaly valit vlny německých bombardérů, jimž čelili stíhači Královského letectva (RAF), mezi nimi i Češi či Poláci. Nebylo to ale poprvé, kdy Británii a její metropoli Londýn sužovaly útoky ze vzduchu. Počátky strategického bombardování, jehož následky taktéž poznali jako první obyvatelé ostrovního království, leží již v první světové válce.
„V Londýně téměř nikde nevidíš stopy války, všude klid, ‚obchodování jako obyčejně‘; teprve později vzniká rozechvění válečné – pomalu, ale hodně vážné. Odjíždějí a přijíždějí vojáci, brzy potom ranění; a konečně se postarali Němci ve své krátkozrakosti, aby Londýn a Anglii pobouřili, totiž svými zeppeliny bombardujícími strategicky nedůležitý Londýn a jiná města,“ vzpomíná na válečnou britskou metropoli Tomáš Garrigue Masaryk ve své knize Světová revoluce. Hmotné i lidské ztráty bombardování Británie za první světové války sice s tou druhou nelze srovnávat, těžko ale pochybovat o jejich obrovském psychologickém dopadu.
V britské historické paměti již tzv. první blitz, kam kromě útoků vzducholodí patřily i nálety letadel těžších než vzduch (systematicky začaly roku 1917), zanechal viditelnou stopu. Kromě nočních můr, dnes už pochopitelně pouze evokovaných pomocí knih, novinových článků, dokumentárních i hraných filmů nebo třeba pomníčků, je s ním spojena především hrdost, že se Británie nevzdala, ale dokázala útočníkům často hrdinně čelit.
Daň za terorizování britských měst platily ovšem i posádky vzducholodí. Uhořet, nebo skočit z několikakilometrové výšky? Tak znělo jejich kruté dilema. Skočit znamenalo bez padáku, poněvadž
