Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Neil Young září mezi nástrahami archivů. „Ztracené“ album z roku 1975 vyvolává nadšení

Neil Young v roce 2016. Jeho „ztracené“ album Homegrown z roku 1975, které právě vydal, provází nejen nadšené ohlasy, ale také všechny útrapy a strasti klasického rocku v jedenadvacátém století. Foto: Rich Fury, ČTK/Invision/AP
Neil Young v roce 2016. Jeho „ztracené“ album Homegrown z roku 1975, které právě vydal, provází nejen nadšené ohlasy, ale také všechny útrapy a strasti klasického rocku v jedenadvacátém století. Foto: Rich Fury, ČTK/Invision/AP

Nedílnou součástí katalogu kanadského kytaristy a písničkáře Neila Younga se od devadesátých let stala archivní řada. V jejím rámci letos pětasedmdesátiletá legenda uveřejňuje nejen živé záznamy z předchozích desetiletí, které dříve kolovaly v podobě neoficiálních pirátských nahrávek, ale i studiové projekty, které se v době početí nedočkaly dokončení anebo vydání. Do posledně jmenované kategorie patří novinka Homegrown, „ztracené“ album z roku 1975, které provází nejen nadšené ohlasy, ale také všechny útrapy a strasti klasického rocku v jedenadvacátém století.

Young patří k nejvlivnějším hudebním osobnostem uplynulých šesti desetiletí. Proslavil se nejprve jako člen (folk)rockové kapely Buffalo Springfield (1966–1968), aby po jejím rozpadu pokračoval jak na sólové dráze, tak pod hlavičkou „nástupnického“ projektu Crosby, Stills, Nash & Young. A aby toho nebylo málo, záhy začal střídat i doprovodné kapely, tu zřejmě nejznámější (Crazy Horse) například na nedávných projektech pravidelně měnil za konkurenční The Promise of Real. Do poloviny sedmdesátých let šlo mezi jeho nahrávkami vystopovat červenou nit, spředenou pokaždé trochu jinak z folkových a bluesových inspirací, z odkazu rocku a rokenrolu předchozích desetiletí a především z různých podob americké tradice písničkářů.

Od konce sedmdesátek se Young stal naprosto nepředvídatelným. Objevování nových horizontů střídala retro stylizace, hned několikrát se vracel k folkovému zvuku Harvest (1972), ale po většinu osmdesátých let nabízel projekty natolik experimentální povahy, až se s ním jeho vydavatel soudil, že nahrávky neznějí dostatečně jako Youngovy nahrávky, které si smlouvou zajistil. LP Trans (1982) je parafrází dobové fascinace vokálními efekty a jeho živá prezentace, během níž se zpěvák synchronizaci s playbackem ani nesnaží předstírat a předvádí přitom taneční kreace, u nichž napůl pobavením, napůl zděšením jen třeštíte zrak, patří k nejlepším truc-momentům celých osmdesátých let. Na piedestal se kytarista vrátil až koncem desetiletí, a to i díky tomu, že generace mladých hudebníků, která tehdy udávala tón, od syrových nezávislých kytarových kapel jako Sonic Youth po celé hnutí grunge, vyrůstala na jeho deskách z konce sedmdesátých let s typicky rozostřeným zvukem kytary s mohutným dozvukem.

Soběstačný farmář s kytarou

Ale ani znovu chycený dech nutně neznamenal, že zmizela noční můra

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Hudba

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější