Deník N

Kromě bezmoci a úzkosti je v mém díle i hodně prostoru pro katarzi a naději, říká držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého Lukáš Hofmann

Laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého Lukáš Hofmann. Foto: Adam Hecl, Deník N
Laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého Lukáš Hofmann. Foto: Adam Hecl, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Letošní ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého byl i kvůli novému složení poroty jiný v tom, že v něm převládalo právě performanční umění. Z 84 nominovaných umělců byla vybrána pětice finalistů a v pondělí večer vyhlášen vítěz – Lukáš Hoffman, nejmladší z nich.

Dvě a půl hodiny trvala ve Veletržním paláci velkolepá performance studenta pražské AVU Lukáše Hofmanna. Její téma se jen těžko popisuje slovy, ale pětadvacetiletý umělec do ní zapracoval například i odkazy na dětství nebo příchod apokalypsy. O dva dny později se právě on stal 29. laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého pro umělce do 35 let. K děkovné řeči neplánovaně vystřihl úryvek písně Substitute for Love od Madonny, která zazněla i v jeho finálovém projektu.

Při studiích multimédií na Akademii výtvarných umění se Lukáš Hofmann živí i učením angličtiny, a anglicismy špikuje během povídání skoro každou větu. V kavárně si objednal čaj s mlékem, pak se řeč stočila na jeho newyorskou zkušenost s prací modela. Za chvíli zase zaníceně líčil, že většinu svých performerů si kvůli lásce k odlišnosti zve ze zahraničí.

Hofmann je typ umělce, kterého doma nic nedrží. Naopak, disciplínu performance, které se dlouhodobě věnuje, si kromě poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého prozatím cení spíš v zahraničí. I proto stráví příští rok na stáži v Koreji a v Americe. Aktuálně také chystá k vydání knihu A Guiding Dog for a Blind Dog, vycházející z konceptu stejnojmenné, jím kurátorované výstavy v pražské galerii Futura. Pracuje na ní s americkým kolegou Natem Marcusem.

Z přenosu České televize se zdálo, že vás vítězství v Ceně Jindřicha Chalupeckého doopravdy dojalo.

Trochu dojatý jsem byl. K nějakým šancím jsem se raději vůbec neupínal, protože kdybych nevyhrál, dostavilo by se velké zklamání. Na celém finálovém projektu jsem totiž nechal tělo i duši.

Co to znamená?

Jeho příprava mě extrémním způsobem vyčerpala, a trošku jsem tak naplnil stereotyp ztrápeného umělce, což je věc, která mi jinak přijde k smíchu. Od září jsem se tomu věnoval v podstatě nonstop, složek mého finálového projektu bylo až nezdravě moc – instalace v přízemí Veletržního paláce, kterou tvoří lezecké chyty, dřevěná faksimile sochy Matyáše Brauna, experimentálně zpracované sklo, zavěšené stavební sítě a 3D video. Další video jsem měl ve 4. patře a dva dny před předáváním ceny jsem se svými spolupracovníky předvedl dvě a půl hodiny dlouhou performanci.

Porota ocenila právě vaši instalaci a „mimořádnou divadelní performanci obnažující úzkosti světa, které vaše generace zdědila“. O jaké úzkosti jde?
Třeba klimatické změny, vojenské konflikty, extremismus. Zdědili jsme dluhy, nikdo si nemůže dovolit pořídit vlastní bydlení. Nedávno vznikla verze deskové hry Monopoly pro mileniály.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější