Kromě bezmoci a úzkosti je v mém díle i hodně prostoru pro katarzi a naději, říká držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého Lukáš Hofmann
Letošní ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého byl i kvůli novému složení poroty jiný v tom, že v něm převládalo právě performanční umění. Z 84 nominovaných umělců byla vybrána pětice finalistů a v pondělí večer vyhlášen vítěz – Lukáš Hoffman, nejmladší z nich.
Dvě a půl hodiny trvala ve Veletržním paláci velkolepá performance studenta pražské AVU Lukáše Hofmanna. Její téma se jen těžko popisuje slovy, ale pětadvacetiletý umělec do ní zapracoval například i odkazy na dětství nebo příchod apokalypsy. O dva dny později se právě on stal 29. laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého pro umělce do 35 let. K děkovné řeči neplánovaně vystřihl úryvek písně Substitute for Love od Madonny, která zazněla i v jeho finálovém projektu.
Při studiích multimédií na Akademii výtvarných umění se Lukáš Hofmann živí i učením angličtiny, a anglicismy špikuje během povídání skoro každou větu. V kavárně si objednal čaj s mlékem, pak se řeč stočila na jeho newyorskou zkušenost s prací modela. Za chvíli zase zaníceně líčil, že většinu svých performerů si kvůli lásce k odlišnosti zve ze zahraničí.
Hofmann je typ umělce, kterého doma nic nedrží. Naopak, disciplínu performance, které se dlouhodobě věnuje, si kromě poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého prozatím cení spíš v zahraničí. I proto stráví příští rok na stáži v Koreji a v Americe. Aktuálně také chystá k vydání knihu A Guiding Dog for a Blind Dog, vycházející z konceptu stejnojmenné, jím kurátorované výstavy v pražské galerii Futura. Pracuje na ní s americkým kolegou Natem Marcusem.
Z přenosu České televize se zdálo, že vás vítězství v Ceně Jindřicha Chalupeckého doopravdy dojalo.
Trochu dojatý jsem byl. K nějakým šancím jsem se raději vůbec neupínal, protože kdybych nevyhrál, dostavilo by se velké zklamání. Na celém finálovém projektu jsem totiž nechal tělo i duši.
Co to znamená?
Jeho příprava mě extrémním způsobem vyčerpala, a trošku jsem tak naplnil stereotyp ztrápeného umělce, což je věc, která mi jinak přijde k smíchu. Od září jsem se tomu věnoval v podstatě nonstop, složek mého finálového projektu bylo až nezdravě moc – instalace v přízemí Veletržního paláce, kterou tvoří lezecké chyty, dřevěná faksimile sochy Matyáše Brauna, experimentálně zpracované sklo, zavěšené stavební sítě a 3D video. Další video jsem měl ve 4. patře a dva dny před předáváním ceny jsem se svými spolupracovníky předvedl dvě a půl hodiny dlouhou performanci.
Porota ocenila právě vaši instalaci a „mimořádnou divadelní performanci obnažující úzkosti světa, které vaše generace zdědila“. O jaké úzkosti jde?
Třeba klimatické změny, vojenské konflikty, extremismus. Zdědili jsme dluhy, nikdo si nemůže dovolit pořídit vlastní bydlení. Nedávno vznikla verze deskové hry Monopoly pro mileniály.
