Deník N

Na plošné rozdávání obědů ve škole doplatí nakonec ti nejchudší. Do stoupy zahučí miliardy, které by jim mohly pomoci

Budeme potřebovat víc popelnic? Foto: Wikimedia Commons
Budeme potřebovat víc popelnic? Foto: Wikimedia Commons
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Názor Angeliky Bazalové: Půl milionu dětí žije v rodinách ohrožených chudobou, mnohým z nich rodiče nemohou zaplatit stravování ve školní jídelně. Přesto je nápad, se kterým přišli sociální demokraté a později i Andrej Babiš, aby každý žák dostal ve škole oběd zdarma, krok úplně špatným směrem.

„Ano, takže oběd na úterý a středu škrtám a na čtvrtek si zavoláte. Prima, mám to. Tak ať je Natálka brzy zdravá,“ sotva vedoucí školní jídelny položí telefon, už jí pípá esemeska. Malá Znamenáčková jde k zubaři a maminka včera přes počítač zapomněla odhlásit oběd. Vedoucí rychlými kliky upravuje v systému objednávky. Podobné žádosti rodičů vyřizuje každé ráno.

Dnes už jich naštěstí není tolik jako dřív, protože většinu požadavků zvládnou rodiče přes počítač vyřešit sami. Na ni zbývají ráno jen ty, které nestihli nebo na ně zapomněli. Je to sice trocha práce navíc, ale je to pořád lepší, než kdyby se obědy dětí vyhodily. I tak jich denně ve výdejních nádobách zůstává dost.

Důvody, proč tomu tak je, si asi umíte představit sami. Každý rodič už dozajista někdy svému dítěti položil otázku: „Jak to, že jsi tak hladový, vždyť ti přece platím oběd!?“ A odpovědi dětí bychom uměli vyjmenovat taky: Bylo to hnusný. / Byla tam dlouhá fronta. / Šli jsme na pizzu. / Dala jsi mi velkou svačinu. / Koupil jsem si v kantýně koláč. / Odpadla nám bižule. / Pospíchala jsem na hudebku… a tak by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho. Čím jsou děti starší, tím častěji nechávají svoje obědy propadnout.

Mladším žákům se tak často ze školní jídelny uniknout nepodaří, protože na obědy je většinou doprovází učitel. Menší děti ovšem zase nezřídka odnesou velkou část své porce zpět k okýnku. I to je celkem logické. Chutě menších dětí jsou často velmi specifické a školní jídelna nemůže řešit to, že Jeníček nerad ryby, Mařenka pozře jen suchou rýži a Pepíček měl k svačině křupky. Také ony se pak takzvaně dojí doma.

Pokud se to, že potomek po příchodu domů opakovaně vyjídá lednici, opakuje příliš často, nastává čas zakročit. Jsou to většinou peníze, které člověka donutí tuto situaci nějak řešit. Přestože platby za obědy nejsou nijak závratné (oběd stojí někde mezi 25 a 40 korunami), každý si umí představit, že by se ta pětistovka měsíčně dala utratit nějak smysluplněji.

Buď se snažíme svému dítěti promluvit do duše, nebo zahájíme systém kontrol, anebo, když není zbytí a dítě obědy ve škole prostě odmítá, třeba školní stravu odhlásíme nadobro a snažíme se najít jiný způsob, jak ho nakrmit. Dokonce – pokud jídelna opravdu vaří špatně a stížnosti dětí mají oprávnění – jsou to zase právě naše peníze, kterými lze argumentovat na třídních schůzkách nebo v radě rodičů a dožadovat se nápravy.

Peníze jsou tedy – jako vždy – motivací pro racionální chování. Část dětí se ke školním obědům vůbec nepřihlásí, další sice přihlášku odevzdají, ale samotný oběd si objednají jen někdy. A teď není řeč o těch, jejichž rodiče by na obědy neměli. Jde o ty, kterým školní stravování nevyhovuje, a mohou pro to mít různé důvody. Třeba jim uvaří doma maminka či babička. Nebo mají dost peněz, aby šly jinam. Někdy jsou hodně vybíravé a hrachovou kaši opravdu nezvládnou. Jindy naopak proto, že doma jedí mnohem zdravěji než ve škole.

Diskuse nad školními obědy se však dnes zvrtla do dvou extrémů. Jedna strana hájí názor, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější