Příběh písně, kterou znají miliardy lidí: Tichá noc se zrodila z nouze, když umlkla sopka a padal rezavý sníh

Desátého dubna roku 1815 po celé Evropě duněly bubny tamborů. Napoleon se krátce předtím znovu ujal vlády nad Francií a vojenští bubeníci ohlašovali další střet napoleonských válek, které spolkly už bezmála čtyři miliony životů.

Na opačné straně planety, v daleké Indonésii, duněl vulkán Tambora. O mnoho let později budou vulkanologové „Tamboru“ počítat za největší erupci našeho letopočtu.

Obě na první pohled nesouvisející události těsně předcházely zrodu jedné z nejslavnějších vánočních skladeb – Tiché noci, o níž se na Salzbursku, kde vznikla, pyšně říká, že ji znají a zpívají dvě miliardy lidí ve 300 jazycích a dialektech.

Příběh mimořádné bídy, z níž se zrodila mimořádná skladba zapsaná do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, začal válečným strádáním. Salcburské knížecí arcibiskupství, před francouzskou revolucí bohatá a prestižní země, se léty francouzské okupace, překreslování hranic a válečných kontribucí proměnilo v nevýznamný, vyčerpaný a rozbitý kraj. Ubyla čtvrtina obyvatel, tkalcovské stroje poslaly dělníky domů, Salzburg navíc vyhořel.

„V roce 1811 Rakousko zasáhl státní bankrot,“ připomněla pro Deník N Věra Smolová ze Státního oblastního archivu v Praze, jaká byla tehdy hospodářská situace.

Rok bez léta

K tomu se v celé Evropě, České země nevyjímaje, přidalo počasí. „Ještě po polovině května 1816 tu hustě sněžilo, obilí nevyrostlo a brambory se nevydařily. Žně tohoto ‚roku bez léta či bez slunce‘ 1816 byly pro trvalé vlhko a chladno katastrofální. Stavové vyvolali zemský sněm a požádali státní úřady o zálohu, aby mohli nakoupit obilí. Než došla úřední odpověď, v hornatých oblastech vypukl hlad,“ přibližuje dění v českých zemích Věra Smolová na stránkách města Příbrami.

Důvodem poblázněného počasí byla právě apokalyptická erupce Tambory. Tlak a pnutí uvnitř magmatického krbu byly v době exploze takové, že vulkán doslova odstřelil svůj vrchol a ztratil půldruhého kilometru