Tvůrkyni Lichožroutů Miklínovou nápady a chuť rozhodně neopouštějí
Když se řekne Galina Miklínová (která oslavila 28. července jisté jubileum), naskočí hned každému lichožrout. Pletená postavička, co se živí ponožkami. Nutričně je to možná sporné řešení, ale jinak jde o fantasticky úspěšný tah, který česká literatura pro děti a mládež nepamatuje minimálně od roku 1989.
„Licháče“ vymyslela Miklínová ve spolupráci se spisovatelem Pavlem Šrutem (1940–2018). Poprvé se jejich zábavný reprezentant objevil ve Šrutově sbírce Příšerky a příšeři (2005): „Lichožrout mé ségry Božky / je labužník na ponožky. / Přišel k nám už předloni / a nic mu tak nevoní / jak ponožky její. / Vážně! / Nic jiného nejí.“ Dneska jeho sláva září nejen z knižní trilogie (2008, 2010, 2013), které se prodalo dohromady přes sto padesát tisíc výtisků, která má překlady do dvou desítek jazyků a jejíž první díl získal v populární soutěži Magnesia Litera ocenění Kniha desetiletí pro děti a mládež – lichožrouti se chytli před čtyřmi lety taky v animovaném filmu. Ten sice oproti knižní verzi motivicky trochu zchudl, zato nabral na lineární dějové akci a ta samozřejmě klíčovým postavám, jako Profesor Kadeřábek, Hihlík, Kudla Dederon nebo Tulamor, na plátně sluší.
Ve filmu, který vyfasoval od výrobců charakteristiku „rodinný“, se podařilo podržet z „licháčů“ to hlavní: jednak jejich příběhotvorný potenciál, jednak atraktivní vizuální styl. Miklínová kreslí (i animuje) dynamicky, živě, její typickou postavičkou je
