Chirurg operuje mozek, ona při tom mluví s pacientem. Co já jsem za ty roky všechno vyslechla, říká neuropsycholožka
Zatímco neurochirurg odstraňuje pacientovi z mozku nemocnou tkáň, neuropsycholožka Lenka Krámská s operovaným člověkem udržuje hovor. U operací za plného vědomí tak kontroluje, jestli se chirurgické nástroje nebezpečně nedotýkají center pro paměť či řeč. Jde však jen o „libůstku“ na široké paletě její práce. Především pomáhá lékařům zjistit, proč pacienty bolí hlava či záda a jaká je příčina epileptického záchvatu. Za neurologickými příznaky někdy stojí dávná traumata, třeba sexuální zneužívání. Odhalila už také několik simulantů.
Úsloví „on je hlava otevřená“ získává v souvislosti s vaší prací na doslovnosti, že?
To tedy ano! Už jsem pár desítek „hlav otevřených“ viděla.
Představa operace, kdy je pacient při plném vědomí, neurochirurg se mu z mozku snaží odstranit nádor a vy s ním celé ty dvě hodiny mluvíte, laika prostě fascinuje…
Kdyby jen dvě hodiny! Někdy tři i víc.
Před rokem psala kolegyně z operace mozku při vědomí pacienta u vás v Nemocnici Na Homolce velkou reportáž, přečetla jsem si ji znovu a říkala jsem si, že se musíte strašně podrobně a pečlivě připravovat, aby „řeč nestála“, nesmí to být asi úplně nudný small talk, zároveň nic, co by třeba pacienta rozčílilo. Jak taková příprava vypadá?
Přiznám se, že když končíme, jsem vyčerpaná. Skutečně musím pacienta udržet v mentální aktivitě, musím ho motivovat k povídání, ke spolupráci, musím pracovat na tom, aby udržel pozornost, abychom přitom mohli neustále monitorovat psychické funkce. Musím být ve střehu a mít neustále k dispozici vhodné otázky a podněty, kterými pacienta stimuluji.
Prvním krokem je samozřejmě neuropsychologické vyšetření, kde hodnotíme základní psychické funkce pacienta, jako např. paměť, řeč, pozornost a jeho emoční stav, jestli je psychicky v pořádku a nemá závažné emoční poruchy, které by mohly negativně ovlivnit spolupráci. Pokud by byl například příliš úzkostný a impulzivní a nebyl by schopen udržet pozornost v určité kvalitě v odpovídajícím psychickém stavu, nemohl by takovou operaci podstoupit. A pokud to vypadá dobře, začneme tím, že nám pacient napíše podrobný životopis.
Možná přiznali víc než dosud
Od něho pak odrazíte přípravu na rozhovor?
Ano, jde totiž také o to, abych s ním pak třeba neřešila témata, která jsou pro něj těžká a psychicky náročná.
Zatímco pro jednoho by povídání o dětství nebo o rodině bylo příjemně stráveným časem, u jiného by to spustilo temné vzpomínky a traumata, že?
A pacient by se nám zhroutil nebo velmi vážně rozrušil přímo na sále. U takového rozhovoru se nechci zbytečně dotknout něčeho, z čeho by mohl vzniknout problém. Pacienti mívají v anamnéze celou řadu složitostí, každý člověk má nějaká trápení, jsou tam rozchody, ztráty blízkých, nedořešené vnitřní konflikty… Je dobré předem vědět co nejvíce.
Na stres reaguje v zátěžové situaci každý člověk jinak. Nesmí to být žádná „hutná“ témata, ale ani povídání o ničem. To bychom pak oba dlouho nevydrželi.
Takže si asi domlouváte také téma, které vydrží. O čem si tak pacienti chtějí povídat? Musela jste si někdy něco speciálního i nastudovat? Zaskočilo vás něco?
Je to opravdu velmi pestré, co pacient, to jiné téma. Měli jsme hudebníka, duchovního, automechanika, manažera, učitele, překladatele, chovatele koz aj. Mohu říci nejrůznější zajímavé osobnosti a jedinečné životní příběhy. Ženy si rády povídají o vaření, vztazích, i když muži se zase tak neliší. I někteří muži jsou schopni vyprávět své zážitky z osobních vztahů, ale převážně se bavíme o jejich profesi, zálibách a cestování.
Přiznávám, že nejvíce mě zaskočilo téma
