Chvála kopců aneb Nejlepší cílová rovinka je šikmá
Po zádech i na čele jí tekly krůpěje potu. Marně se snažila zklidnit svůj splašený dech a ztlumit bušení ve spáncích. Dívala se jako v transu na zem před sebe a mechanicky kladla jednu nohu před druhou. Na nic jiného jí už nezbývaly síly. Pak se odhodlala, zvedla oči a my bychom mohli přísahat, že se jí rozšířily panenky. Je tam! Konečně! Je na vrcholu!
Jsem Pražanka. Narodila jsem se ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a od té doby žiju ve Vršovicích. Můj první výšlap byl nejspíš na Petřínskou rozhlednu, hory jsem znala jen jako sjezdovky s vlekem v Peci pod Sněžkou. V mládí jsem podnikla náročný výstup na Říp a v pozdějším věku bloudila s chlapcem lesy Blaníku ve snaze najít vchod do hory.
Moje fyzička je tristní. Když vyjdu po schodech několik pater, sotva popadám dech a při zdolávání náročnějších terénů slyším v uších bušit srdce. Všude s sebou nosím takových dvacet kilo extra zátěže. A to nemluvím o těch v batohu. I kdyby se mi podařilo ta kila někde odložit, jsem pořád holka z nížiny, z mírného a rovného kraje. Co mě tedy láká na zdolávání vrcholů?
„Jednou jsi dole, jednou nahoře,“ zpívá se v dnes již legendární písni Ježka, Voskovce a Wericha. Je to pravda jak v abstraktní, tak v konkrétní rovině. Málokterá cesta je dokonale rovná. Jdeme většinou buď do kopce, nebo z kopce. A ač v tomhle jsem nejspíš výjimka, vzato kolem a kolem nejraději chodím směrem vzhůru.
Cesta dolů má pro mě vždy nádech smutku
