Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Horákův Havel je dobře natočená, leč zjednodušená polopohádka. Líbivost vyhrála nad tvorbou

Aňa Geislerová jako Olga, Viktor Dvořák jako Václav. Foto: Bontonfilm
Aňa Geislerová jako Olga, Viktor Dvořák jako Václav. Foto: Bontonfilm

Do kin vstoupil halasně ohlašovaný snímek Havel. Je však spíše ilustrací známých faktů, než aby skutečně rezonoval se současností.

„Nakonec to není ostuda,“ byla jedna z nejčastějších zaslechnutých vět po novinářské premiéře filmu Havel minulý týden v pražském kině Lucerna. Ta věta sotva popisovala apriorní nedůvěru k režiséru Slávku Horákovi, tvůrci úspěšného filmu Domácí péče; nebyl k ní důvod. Pokud existovala obava z toho, jak životopisný film o Václavu Havlovi nakonec dopadne, pak mohla odrážet zkušenost spíš s tím, že máme sklon zobrazovat své hrdiny a padouchy černobíle.

U režiséra, který se sympatiemi k Havlovi dopředu netajil, tedy mohla existovat obava, že svého hrdinu na křídlech idealizace vezme do nebe. To se nestalo, film sice přináší hodně zjednodušený Havlův portrét, nikoli ale glorifikaci. Pokud však preventivní skepsi vyvolala zkušenost například s tím, jak české filmy zabývající se novodobou historií rády uhýbají před konflikty a jdou spíš po srsti, potom na té větě něco je: film Havel určitě není ostuda, ale není to ani dílo mimořádné.

Píšeme rok 2020, film v tom roce natočený, chce-li být podstatný, by měl odrážet hledisko, jež odpovídá době vzniku. Filmy, i historické, se netočí z nudy, ale proto, že minulost čímsi vzrušujícím vazbí s dneškem. Jakou optiku tedy film Havel, rámovaný lety 1968 a 1989, nabízí? Zobrazuje nám proměnu dramatika v politika, Dubčekova podporovatele v Dubčekova protivníka a nakonec i v politického vítěze nad Dubčekem. Místo toho, aby vývoj v roce 1989 pokračoval tam, kde v srpnu 1968 přestal, dokonce i se stejnými lidmi, nečekaně

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Film

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější