Co liberálové dokážou přehlížet
Komentář Jána Simkaniče: Volíš Losnu, nebo Mažňáka? Ačkoliv se zdá, že kulturní válku žijeme jen v posledních několika letech, ve skutečnosti je to spíše obvyklý stav lidstva, které tímto způsobem hledá svou cestu. Mění se prostředky a cíle, ale princip nikoliv. A nemění se ani to, že zúčastněné strany se chytají do stále stejných pastí.
Aktuální diskusi na toto téma v Deníku N otevřel komentář Petra Koubského k nedávnému dopisu světově známých osobností na téma svobody slova, limitů veřejné debaty a její ideologizace. Petr Koubský nabídl širší zamyšlení nad tím, že střet konzervativních a progresivních přístupů napříč společností není nic nového, že patří ke generačním proměnám i společenskému vývoji.
Svůj text uzavřel upozorněním, že klíčové je, jak tento střet probíhá – zda násilně, či nenásilně (rozdíl mezi demokracií a totalitou), ale také zda ve vzájemné toleranci, nebo umlčováním nevhodných názorů (rozdíl mezi otevřenou společností a cenzurou). A za sebe dodává: „Patřím ke starší generaci a jsem přesvědčen, že s názory se má bojovat protinázory, nikoli umlčením.“
Na Koubského komentář reagovali Bára Šichanová a Filip Titlbach z liberálních pozic. Přibližují, proč jim úroveň aktuální debaty připadá zraňující a nebezpečná, a volají po slušnosti, empatii, respektu, soucitu a solidaritě. Těžko proti tomu něco namítat, přesto se o to pokusím, ačkoliv s velkou částí jejich hodnot jako liberál souzním. Jejich text totiž dobře ilustruje, co obránci liberálních hodnot dokážou přehlížet, a skutečnost, že i pod ušlechtilými pohnutkami se mohou schovávat místa s tenkým ledem.
Člověk, který má o světě jinou představu než většina, to nikdy neměl a nemá lehké, a to ani když má fakta a pravdu na své straně. O to těžší je to pro něj ve chvíli, kdy nejde o „pravdu“, ale o jiný životní styl či hodnoty, kde místo objektivních parametrů nastupuje společenský konsenzus. Překonat tuto hradbu se mnoha lidem za celý život ani nepodaří, prožijí ho v popírání sebe sama, v ústraní, v ostrakizaci, často jsou terčem útoků slovních i fyzických. Jejich frustraci a pocitu bezmoci lze velice dobře rozumět, přestože si jejich tíhu sotva v plné míře uvědomí někdo, kdo se s nimi nemusel potýkat celý život.
Týká se to skupin rasových (aktuální střet v USA), národnostních (Romové v Česku), sexuálních (LGTB+), náboženských (téměř jakékoliv náboženství v „nekompatibilní“ zemi) i kulturních („máničky“ za komunistického režimu), ale patří sem také otázky nad odlišným postavením mužů a žen. Obecnou kvalitou svobodného demokratického světa je, že se mu sice s různou mírou úspěchu a v různých vlnách progrese a regrese (nechutné útoky na homosexuály v dnešním Polsku), ale přece jen nepopiratelně daří dlouhodobě posouvat situaci k lepšímu – od volebního práva žen až po práva homosexuálů.
Často se tak děje až po velkém úsilí o to, být slyšen a vyslyšen, někdy se k tomu připojí excesy jako případy rabování v aktuálních střetech v USA, které mediálně dokážou přebíjet dojem z většiny klidných a nenásilných demonstrací, někdy je pozornost většinové společnosti vykoupena velkými oběťmi na straně menšiny, ale přes všechny nedokonalosti tohoto způsobu hledání nového společenského konsenzu posun naštěstí nelze popřít.
Měřit všem stejně
Střety o hodnotové uspořádání společnosti ovšem jen tak nepřestanou. A budou mít emočně vyhrocenou podobu, k níž v posledních letech, jak si všímají i Titlbach se Šichanovou, přispívají především sociální sítě se svou rychlostí, vyhroceností a komunikační agresivitou. Problém, a to je největší past liberálního přístupu, však není jen na jedné straně kulturní barikády. Protože i
