Věda potřebuje tajemno k inspiraci, ne k závěrům, píše Dawkins
Jsou věda a umění v opozici? Rozhodně ne, pokud budete ctít pravidla obou těchto světů a mít dostatečně otevřené srdce. Slavný biolog a popularizátor napsal knihu o tom, jak se mohou navzájem inspirovat.
Evoluční biolog Richard Dawkins je známý veřejný intelektuál, který se proslavil svojí knihou Sobecký gen (1976, česky 1998), ale také svým bojem proti tradičním i novým náboženstvím nebo proti instituci britské monarchie, již by rád nahradil republikou.
Znamená to ale, že kvůli tomu přistupuje ke světu čistě racionálně a chce ho zbavit všeho rituálního a zázračného? Naštěstí ne. Jeho kniha Rozplétání duhy: Věda, bludy a touha po zázraku z roku 1998 je věnována tomu, že „nejlepší věda“ by měla být i poetická. Podněty k posvátné bázni, úctě a úžasu, které například Williama Blakea přivedly ke křesťanskému mysticismu a Johna Keatse k arkadskému mýtu, jsou podle autora tytéž, které jiné lidi přivedly k vědě. „Naše interpretace je odlišná, ale to, co nás vzrušuje, je stejné,“ přiznává Dawkins.
Jak tvořit lepší poezii
Lituje přitom toho, že mnozí významní básníci se k přírodním vědám stavěli spíše odmítavě, přičemž tyto předsudky proti vědecké racionalitě mohly podle něj „nesmyslně zatížit“ křídla jejich fantazie. A kdyby byli otevření vědeckým poznatkům, mohli tvořit „ještě větší poezii“. Což je samozřejmě dosti spekulativní a reduktivní hypotéza, i když například dílům Karla Čapka zřejmě neuškodilo, že znal soudobé vědecké teorie či pokusy o rozbití atomu pomocí ostřelování alfa částicemi.
Dawkins sice našeho klasika nezmiňuje, ale obecně se s uznáním vyjadřuje o žánru sci-fi, kam je
