Deník N

Kdo může, ten odejde. Situace v Ázerbájdžánu je neudržitelná, říká neohrožená novinářka

Novinářka Arzu Geybullová přijela do Prahy pracovat na knize o rodině prezidenta Alijeva. Foto: Adam Hecl, Deník N
Novinářka Arzu Geybullová přijela do Prahy pracovat na knize o rodině prezidenta Alijeva. Foto: Adam Hecl, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

BBC ji zařadila mezi sto vlivných a inspirativních žen. Zažila naději v Turecku při nástupu Erdogana i protesty proti jeho autoritářské vládě. Na podzim přijela ázerbájdžánská novinářka Arzu Geybullová do Prahy pracovat na své knize o rodině prezidenta Alijeva.

Z Ázerbájdžánu jste odešla do Turecka, které zavírá nejvíce novinářů na světě. V indexu svobody tisku Reportérů bez hranic je Turecko na 157. místě na světě, šest příček před zemí vašeho původu. Jak k tomu došlo?

Do Istanbulu jsem se poprvé přestěhovala v roce 2007, kdy byly věci v Turecku úplně jinak. Obzvlášť když porovnám Turecko tehdy a dnes. Předtím jsem ještě studovala v Ankaře v roce 2001.

Pamatuji si volby v roce 2002, kdy vyhrála Erdoganova strana. Viděla jsem Erdogana, jak vjel na hlavní ankarské náměstí autobusem, který byl ověšený vlajkami Evropské unie. Byla jsem tehdy také nadšená a doufala v nové Turecko. Mohla jsem pak během času pozorovat, jak se vše mění.

Po svých studiích v Londýně jsem si tedy našla práci v Istanbulu. Myslela jsem si, že je to dobrý způsob, jak pokračovat v kariéře, a po krátkém pobytu v Ázerbajdžánu jsem se rozhodla v Turecku zůstat.

Věci se postupně začaly měnit. V roce 2013 byly protesty v parku Gezi. O těchto protestech jsem psala a pracovala jsem na místě také jako fixer (člověk, který zahraničním novinářům překládá a provází je, pozn. red.). Bylo to bizarní. Měla jsem pocit, že jsem ve filmu Klub rváčů. Já a moji přátelé jsme měli přes den práci a večer jsme šli na Taksimské náměstí zpívat písně a skandovat.

Protesty v parku Gezi na Taksimském náměstí v Istanbulu 2013. Foto: Fleshstorm, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Takže být svědkem tohoto všeho a potom pozorovat následný sestup bylo frustrující. Bylo děsivé, jak rychle se země změnila. Země, která měla tolik naděje. Uvědomuji si, že teď žiji v zemi, která není pro novináře tak bezpečná jako dříve. Turecko bylo dříve považováno za celkem bezpečné. Jezdili tam novináři na workshopy nebo se tam přímo usazovali. Istanbul je v tomto pro novináře velmi výhodný, protože je velmi dobře napojený na sousední regiony. Teď je to velmi náročné.

Cítíte se v Turecku bezpečně? Sama jste ve svých textech popisovala, jak se ázerbájdžánské úřady snaží dosáhnout na lidi, kteří ze země odešli do exilu. Snažili se o to i u vás? Turecko a Ázerbájdžán navíc mají velmi blízký vztah.

To je pravda. Velmi dobře si pokryly žádosti přes Interpol. Ano, na to si dávám pozor, ale snažím se to moc nepřehánět. Více jsem se bála v roce 2014. Tehdy se proti mně

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější