Kouřové signály konce režimu. Po 30 letech se vrací jediný porevoluční kultovní film
Podivný muzikál Tomáše Vorla Kouř vznikl přesně na rozhraní dvou režimů a drží si pověst díla, které hodně zbožňuje relativně malá skupina diváků.
Jako jednu z reakcí na koronavirovou krizi v kinech přichází i obnovené premiéry starších českých filmů. Zatímco ty nové mohou tratit, když současná celková návštěvnost je sotva poloviční, než bývá obvyklé, ty starší nejsou v ohrožení, jen se připomenou. Pro film Kouř režiséra Tomáše Vorla, který měl premiéru 1. února 1991, je to již poněkolikáté, co se vždy jen tak vynoří zpod hladiny pěny dní a pak zase zmizí. Poprvé přišel v časech, které si už nepotřebovaly připomínat revoluční nadšení a v nichž převládala fascinace komerčními západními snímky, které se tu dřív nesměly hrát. Pak se Kouř různě zjevoval po filmových klubech a soukromých večírcích, občas ho jednorázově uvedl nějaký festival či přehlídka a všichni byli překvapení, jak svěží a zábavné dílko to je. V televizi ale běží málo.
Možná je to jediný pravý český kultovní film. Kultovní proto, že ho má hodně rádo hodně málo lidí. Ti ho ale umějí téměř nazpaměť, dokážou z něj citovat, dokážou s ním zpívat i tančit. A dokážou to proto, že ten film je báječně nedokonalý. Ovšem i jeho nedokonalost je kouzelná a zábavná.
Vorel začal Kouř spolu se scenáristou Lumírem Tučkem připravovat ještě za minulého režimu. Prvními výstupy bylo divadelní pásmo a krátký FAMU film s titulem I. N. G. (čti Inža) z roku 1985 a částečně i další studentský kraťas Chemikál (1986). Všechno to uhnětlo poetiku Kouře, jenž bývá nazýván
