Komunistická propaganda a její fantomoví škůdci
Kulaci, buržoazie, katolická církev a USA. Historička Denisa Nečasová nabízí v knize Obrazy nepřítele v Československu 1948–1956 nový pohled na komunistickou propagandu padesátých let.
Snad každá společnost si vytváří své víceméně fiktivní protivníky, vůči nimž se vymezuje, a tím definuje sebe sama. Plasticky to předvedl například španělský historik Josep Fontana v knize Evropa před zrcadlem (Nakladatelství Lidové noviny, 2001), v níž ukazuje, jak se napříč evropskými dějinami od antiky až do dvacátého století zdejší vládnoucí vrstvy nepřátelsky vymezovaly vůči barbarům, pohanům, heretikům, sedlákům, divochům či vůči davům.
Obraz „těch druhých“ byl často velmi zkreslený, sestrojený především tak, aby v kontrastu s ním mohla vyniknout „nadřazenost“ či „pravověrnost“ jeho tvůrců. U nás se to týká i období relativně demokratických, jako bylo meziválečné Československo. To značně očerňovalo (z politického hlediska ovšem pochopitelně) obraz Habsburků, ačkoli se u nás v době vlády těch posledních konstituovala bohatnoucí a sebevědomá občanská společnost – právě k těmto výdobytkům jsme přitom dospěli v době, kdy jsme měli údajně trpět pod jejich nesnesitelným jhem.
Některá období, zvláště ta válečná či obecně krizová, a některé režimy ovšem mají zvláště silnou potřebu určité skupiny lidí za nepřátele označovat a jako takové je pronásledovat a ničit. Vedle nacistů přímo posedlých „perfidními“ Židy údajně parazitujícími na árijských národech a obecně soubojem ras to byl i případ komunistů.
Součástí jejich přesvědčení je permanentní třídní konflikt, za hybnou sílu dějinného vývoje považují třídní boj. Kdo byly čtyři hlavní skupiny nepřátel, proti nimž bojovala komunistická propaganda v letech 1948–1956 a které se nejčastěji objevovaly v tehdejším mediálním prostoru, zmapovala historička Denisa Nečasová v knize Obrazy nepřítele v Československu 1948–1956. Ta doplňuje její předchozí publikaci Nový socialistický člověk: Československo 1948–1956 (Brno: Host, 2018)
Zákeřné chobotnice a chuchvalce pijavic
Pomyslných nepřátel, s nimiž tehdejší režim bojoval nebo které údajně „odhaloval“, bychom jistě našli více (například poúnorový exil či bohémští umělci). Ovšem nejčastějšími terči útoků byli kulaci, buržoazie, katolická církev a Spojené státy americké.
Podle dobových ideologů
