Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Ano, bude hůř. Jen jedna věc dokáže Babišovi odehnat voliče. A ta se blíží

Babišův neonormalizační koncept „my vám zajistíme slušnou životní úroveň, postaráme se o vás, vy nám dáte klid na vládnutí a systémovou korupci“ přestane v době očekávané krize fungovat. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Babišův neonormalizační koncept „my vám zajistíme slušnou životní úroveň, postaráme se o vás, vy nám dáte klid na vládnutí a systémovou korupci“ přestane v době očekávané krize fungovat. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Komentář Jiřího Pehe: Současný poměr sil na české politické scéně se zdá po několika letech relativně malých posunů, které přinesly různé volby i průzkumy veřejného mínění, prakticky zabetonovaný. Dominuje jí s podporou zhruba třetiny voličů hnutí ANO, následují Piráti a ODS, obě mají mezi deseti a patnácti procenty voličů. Parlamentní spektrum uzavírá mozaika menších stran bojujících o to, aby se nepropadly pod pětiprocentní hranici, která zaručuje křesla ve Sněmovně. Krize, které se Česko v druhé polovině roku zřejmě nevyhne, to ale může rychle změnit.

Výše uvedený poměr sil se vytvořil zhruba okolo roku 2015, kdy Andrej Babiš usoudil, že s dosavadní liberálně pravicovou orientací a antipolitickou rétorikou jeho hnutí už neporoste, a ANO změnil v levicově populistický subjekt. Cílil přitom zhruba na stejnou voličskou skupinu, která vynesla do prezidentského úřadu Miloše Zemana, což též přispělo k sílícímu spojenectví obou politiků. Babiš se tedy zaměřil stejně jako Zeman zejména na starší lidi, kteří strávili větší část svých životů v komunistickém režimu a byli spíše poraženými než vítězi procesu transformace po roce 1989.

Tento postkomunistický elektorát se většinově ukázal být už kvůli svému poněkud mlhavému chápání demokracie a nostalgii po některých praktikách minulosti mnohem vstřícnější vůči populistické rétorice i oživování určitých myšlenkových stereotypů předlistopadové minulosti než voliči, na které Babiš cílil původně.

Zejména mnohem lépe slyšel na babišovskou variaci nepsané společenské smlouvy z normalizační éry: my vám zajistíme slušnou životní úroveň i bezpečí, postaráme se o vás, vy nám dáte klid na vládnutí včetně toho, že občas přivřete oči nad pokřivováním pravidel demokratické hry i systémovou korupcí.

Babiš sice vtrhl na politickou scénu jako údajný bojovník s korupcí, ale v podstatě se za účelem dosažení svých politických cílů vymezil jen proti určitému typu korupce: tomu, který zde dominoval před jeho nástupem. Ten spočíval v nepřehledném systému kmotrovství, anonymním vlastnictví firem a různým způsobem „cinknutých“ zakázkách.

V 90. letech sloužily jako hlavní zdroj příjmů pro korupční hydru různé privatizační projekty, po skončení privatizace se jejím hlavním zdrojem stalo vysávání státu. Pro zdárné fungování tohoto typu korupce bylo tedy důležité, aby podnikatelé měli nadstandardní vztahy s politickými stranami, zejména těmi, které se před nástupem Babiše střídaly u vlády – tedy ODS a ČSSD.

Babiš jen dotáhl k dokonalosti to, o co se před ním pokusil se svým hnutím Věci veřejné už Vít Bárta. Pod praporem boje s výše zmíněnou systémovou korupcí přisátou na různé státní zakázky a postupně i evropské dotace se rozhodl politiku privatizovat do vlastních rukou. Jinými slovy: proč se chodit doprošovat politiků o to či ono a nejrůznějšími způsoby se snažit zavděčit těm u moci tak, aby mu šli na ruku, když je dostatečně bohatý, mocný a zároveň i politicky zdatný, aby se sám politiky zmocnil?

Toto „nepřátelské“ převzetí politiky mělo i další výhody. Ve starém systému neustále propukaly nejrůznější korupční skandály, protože se zákulisní propojení politiky a ekonomických zájmů čas od času provalilo kvůli zákulisnímu konkurenčnímu boji různých podnikatelů a politických aktérů.

V systému, kdy jeden z nejbohatších lidí v zemi fakticky ovládne i politiku země, se případné vysávání státu či manipulace s dotacemi stávají mnohem zastřenějšími a také hůře prokazatelnými. Zejména když má oligarcha, který svými lidmi obsadil nejvyšší patra politiky, k dispozici i mediální mašinerii a PR aparát, které rozmlžují obvinění o jeho střetu zájmů. Navíc se paradoxně dá vstup superbohatého jedince do politiky využít i propagandisticky. Je prý už natolik bohatý, že nepotřebuje krást.

Zdroje Babišovy podpory

Kritici Babišova vládnutí v posledních letech propadali jisté beznaději, protože nefungovalo jejich upozorňování na to, že systémová korupce dál existuje, ale coby oligarchické vládnutí jen změnila svoji podobu – stala se sofistikovanější a skrytější. A nefungovaly ani námitky, že v prostředí systémové korupce, kořeněné v 90. letech mafiánskými praktikami, se nemohl stát druhým nejbohatším Čechem někdo, kdo se v tomto systému úspěšně nezabydlel a nevyužíval ho, takže jeho současná hra na bojovníka s korupcí je jen promyšlená marketingová figura.

V cestě tomu, aby veřejnost „prozřela“, stálo několik faktorů. V prvé řadě skutečnost, že i před nástupem Babiše fakticky systémovou korupci tolerovala, pokud i ona zároveň bohatla. ODS i ČSSD se více než dvacet let střídaly bez velkých propadů preferencí u moci, ačkoliv do nejrůznějších korupčních kauz byli zapleteni i jejich politici.

Kmotrovské praktiky a další obecně známé způsoby nelegálního obohacování s pomocí politického krytí začaly veřejnosti ve větší míře vadit teprve s nástupem ekonomické krize po roce 2008. Politika škrtů a propad ekonomiky obecně postavily tyto praktiky do nového světla a bylo jen otázkou času, kdy se této antikorupční tematiky zmocní nějaký „zachránce“.

Důležité přitom v českém kontextu je, že rostoucí odpor proti korupci nebyl primárně poháněn „morálním zhnusením“, ale zcela praktickými pohnutkami: dokud ekonomika, v jejímž nitru řádila korupční mafie, rostla, většina lidí to přijímala jako danost. Teprve ekonomická krize přispěla k tomu, že se ze systémové korupce stal v očích veřejnosti jeden z hlavních společenských problémů.

Absence odsuzování korupce z pozice morálních hodnot, které stojí v pozadí boje proti ní třeba ve skandinávských státech, také byla příčinou toho, že většina společnosti zůstala netečná vůči apelům hnutí, jako je Milion chvilek pro demokracii. Ta totiž na korupci a nejrůznější střety zájmů útočí právě z morálních pozic. Daří se nám dobře, takže na co si ti „chvilkaři“ stěžují?

S tím souvisí druhý faktor přispívající ke zdánlivému dlouhodobému zabetonování nových politických poměrů po nástupu hnutí ANO. Tím je populistická politika, která dosud využívala ekonomického vzestupu po odeznění minulé krize k cílenému ekonomickému „odměňování“ těch sociálních skupin, jež se staly voličskou základnou ANO.

Ukázalo se, že na tyto voliče ani sebelépe vyargumentovaná kritika vůči Babišovi nemá žádný dopad zejména proto, že tento z větší části postkomunistický elektorát většinově přijal novou verzi výše zmíněné společenské smlouvy z dob normalizačního režimu.

Neměl tudíž také žádné problémy s dalšími morálními aspekty zdůrazňovanými opozicí: Babišovou komunistickou minulostí či obviněními ze spolupráce s tehdejší tajnou policií. V myslích této části české společnosti zůstaly mezi negativními jevy období transformace nejen korupce a ekonomická nejistota, ale i deklarovaný antikomunismus pravicových stran.

Ten ve svých důsledcích vyžadoval, aby se lidé, kteří se komunistickému režimu přizpůsobili, kriticky vymezili proti vlastní minulosti. V lecčems šlo o dost licoměrný přístup, protože v čele pravicových stran stáli často politici, kteří se vesměs během komunistické éry sami chovali konformně. Babišův postoj, že se nemá navzdory své spolupráci s komunistickým režimem za co stydět, tak paradoxně posílil jeho podporu u mnohých těchto voličů.

Jak přichází změna

Zdá se, že zásadnější změna současných politických poměrů může přijít, jen když budou nějakým způsobem zpochybněny výše zmíněné pilíře babišovského „režimu“. Tím nejzásadnějším je ekonomická prosperita a s ní související již zmíněný „neonormalizační“ úzus „my vám zajistíme slušnou životní úroveň, stabilitu a bezpečí, vy nám dáte klid na vládnutí“.

Stejně jako se začal v důsledku ekonomické krize z let 2009 až 2013 bortit zdánlivě neotřesitelný systém střídání vlád ODS a ČSSD, bude v důsledku nadcházející krize vystaven velké zkoušce i současný systém. Babiš coby populista sice postupuje, pokud jde o obranu vlastních pozic, chytřeji než ideologicky motivované pravicové vlády z doby předchozí krize a neváhá se i za účelem udržení životní úrovně svých voličů enormně zadlužit. Nadcházející krize bude ale zřejmě mnohem hlubší než ta předešlá.

Není tedy otázkou zda, ale kdy začnou pociťovat dopady krize i jeho voliči. Nezapomínejme například, že nemalou část jeho elektorátu tvoří důchodci, případná rostoucí inflace a další negativní ekonomické jevy dopadnou i na ně, přičemž možnosti státu tyto dopady neutralizovat dalšími výdaji na dluh nejsou neomezené.

Dalším důvodem pro nadcházející otřesy „babišovského statu quo“ je přesně to, co původně Babiše vyneslo do politiky, tedy vnímání korupce. Nelze samozřejmě předpokládat, že by většina společnosti najednou začala problém korupce vnímat „hodnotově“, ale ve zhoršující se ekonomické situaci bude mnoha lidem vadit (stejně jako po krizi v roce 2008), že si ze společného koláče někdo ukusuje víc, než mu náleží. A též možná začnou nově vnímat jako svého druhu korupci třeba využívání evropských fondů pro vlastní obohacení.

Jinými slovy: zatímco v době nebývalé prosperity a celkového bohatnutí státu je pro nemalou část společnosti poměrně snadné ignorovat obvinění, že čelný politik zneužívá evropského dotačního systému i státního aparátu ke svému obohacení, v době krize se vnímání takových jevů mění. Včetně dosavadního souznění s názory, že politik, který dokáže „podojit“ Evropskou unii za účelem vlastního obohacení, je jakousi obdobou „chytrého (českého) Honzy“.

V domácím prostředí politik, který ovládá politiku, podřídil si státní správu a má nemalý vliv v médiích, může obvinění o dotačních podvodech či střetu zájmů snadno relativizovat. Několik let se táhnoucí a s pomocí odkladů dále neúnosně prodlužované vyšetřování kauzy Čapí hnízdo navíc ukazuje, že v prostředí takové politické dominance, jaké si vytvořil Babiš, je značně otupena i motivace orgánů činných v trestním řízení dotáhnout vyšetřování do konce.

Jenže Babiš také čelí auditům Evropské komise, které jsou domácí politické poměry v České republice lhostejné. Řídí se expertním rozumem a pravidly EU. Kdyby s konečnými zjištěními, která – soudě podle neoficiálních znění auditů – budou pro Babiše krajně nepříznivá a pro Českou republiku potenciálně drahá, přišla před ekonomickou krizí, která pravděpodobně v důsledku epidemie vypukne, nebylo by pro Babiše a jeho hnutí složité vše relativizovat.

V prostředí, kde začne krachovat řada podniků, budou se množit nesplácené půjčky i hypotéky a poroste inflace i nezaměstnanost, může mít spor s EU jiné dopady než v prostředí všeobecné spokojenosti s ekonomickými poměry. Pro Babiše navíc bude složité vyhrotit celou věc do podoby otevřeného konfliktu s Unií, protože ta bude ve světle plánů na obrovský záchranný balík hrát důležitou roli v šancích na zdárné překonání ekonomické krize.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Staří odcházejí, není kde brát

Babiš by měl ale problémy s udržením současného politického statu quo, i kdyby ekonomická krize nepřišla. Prvním důvodem paradoxně je jeho politická taktika převzetí většiny levicových voličů, která ho vynesla k moci. Politicky totiž spoléhá na dvě strany, kterým odsál nejvíc voličů – ČSSD a komunisty. Ty jsou dnes obě na hranici volitelnosti a bez jejich účasti v příští Sněmovně bude Babiš těžko hledat koaliční partnery.

Kdyby ekonomická krize vyústila v odliv voličů hnutí ANO, dá se předpokládat, že většina z nich se vrátí k ČSSD a KSČM. Jejich případné posílení na úkor ANO přitom může změnit ochotu těchto stran s Babišem spolupracovat.

Všechny tři politické subjekty, které tvoří základnu současné vlády, jsou zároveň akutně ohroženy demografií. Spoléhají na starší voliče, kteří postupně odcházejí, jejich přitažlivost pro mladé voliče je mizivá. Členská základna KSČM je v průměru starší než sedmdesát let, což se začíná projevovat postupným skluzem strany k hranici volitelnosti. Problém ČSSD je obdobný. Mezi stranami opozice čelí podobnému problému jen lidovci.

Babiš by se sice mohl teoreticky opřít i o krajní pravici, ale i ta čelí nejistotě. Migrační krize, která tyto strany posílila, odezněla a koronakrize ukázala, že nacionální populisté tam, kde vládnou, nejsou většinou schopní krizi podobných rozměrů zvládat. Navíc je celkový potenciál těchto stran u nás dlouhodobě nejvíce okolo patnácti procent. V průzkumech obvykle stoupající preference Trikolóry Václava Klause mladšího znamenají úbytek preferencí okamurovců a naopak.

Z preferencí či volebních výsledků ANO by samozřejmě mohla ukrojit i chytřejší taktika menších pravicových stran, které se zatím ani navzdory tlaku Milionu chvilek pro demokracii nebyly schopné sjednotit, takže některým vážně hrozí propad pod hranici volitelnosti. Případné sjednocení alespoň některých z těchto stran by nepochybně urychlilo, kdyby se místo přátelských domluv rozhodli do politiky vstoupit s novou stranou jeho představitelé, v části veřejnosti velmi populární. Což někteří z nich připouštějí.

Po letní idylce přijde rozčarování

Současné rozpoložení české společnosti, která doteď poměrně úspěšně překonává zdravotní fázi koronakrize a kterou zatím vládní podpora uchránila i za cenu rostoucích deficitů od ekonomické krize, nese všechny znaky ticha před bouří. Média vesměs řeší místní nárůsty výskytu koronaviru, jakož i případné překážky při cestách na dovolené. Rostoucí temné mraky na obzoru k české veřejnosti pronikají jen v podobě občasných varování o té či oné míře propadu, což ovšem české finanční instituce i vláda, na rozdíl od institucí mezinárodních, poměrně úspěšně zlehčují.

O to horší může být srážka s realitou ekonomické krize, které se nevyhneme. A ekonomické krize mívají určité politické důsledky nejen samy o sobě, ale právě i v závislosti na tom, jak je na ně veřejnost připravena. A jak moc věří své vládě, že má nějaký recept na řešení.

Babišova vláda si počínala poměrně úspěšně ve zdravotní fázi koronakrize, ale její přístup k ekonomickým dopadům krize je zatím spíše rozpačitý. Nikoliv proto, že by váhala s injekcemi velkých finančních částek do ekonomiky, ale kvůli značně nesrozumitelné vnitřní logice a nesystémovosti vládních opatření. A jak ukázal samotný začátek koronakrize u nás, kdy se Babiš snažil fungovat jako krizový manažer, aby raději krizové řízení po pár týdnech předal odborníkům, český premiér je spíše politikem do „dobrého počasí“.

Toto vše se nepochybně promítne do reakcí veřejnosti na ekonomický pokles, který nás čeká. Podle čerstvého průzkumu CVVM už se, zdá se, nálada veřejnosti začíná měnit. Důvěra v prezidenta Zemana, hlavního Babišova spojence, poklesla od března o šest procentních bodů, na 44 procent, a důvěra v politiku dokonce o osm. Takovéto poměrně značné posuny ve vnímání doposud zdánlivě úspěšného politického establishmentu jsou přitom obvykle předzvěstí hlubších změn ve veřejném mínění.

Autor je politolog, publicista a ředitel New York University Prague.

V rubrice komentáře dáváme prostor různým úhlům pohledu, které nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Andrej Babiš

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější