Minikoněvové, vodopád z paneláku, gymnastka-kentaur i obyčejný kýč. Letní Praha hostí umění pod širým nebem

Termín umění ve veřejném prostoru pronikl do slovníku výtvarného provozu na počátku 90. let, kdy se tento prostor demokratizoval a otevřel všem. Dnes je zaplněn tolika kulturními zážitky, že se vůči nim divák stává takřka imunní.

Land art byl dříve underground

Říká se, že teprve instituce – tedy galerie či muzeum – legitimizuje umění jako Umění s velkým U. Ve 20. století se však umění natolik intelektualizovalo a odpojilo od běžného života (ačkoli bylo dostupné všem), že umělci cítili potřebu vyjít vstříc divákovi. Tematizovala se samotná komunikace umění a diváka, nikoli obsah či forma. Umění intervenovalo do veřejného prostoru, ať už v podobě kritických neoficiálních akcí, nebo cíleně a institucionálně.

V Československu před rokem 1989 to znamenalo, že veřejný prostor mohlo okupovat pouze oficiální umění na zakázku, jehož vhodnost hodnotilo přímo vedení vládnoucí komunistické strany. Neoficiální umění se dostávalo do veřejného prostoru ilegálně prostřednictvím akčního umění či land artu. Z normalizačního období jsou zmapované například projekty Zorky Ságlové, Milana Knížáka, Tomáše Rullera, Ivana Kafky, Jiřího Kovandy a mnoha dalších.

V současnosti je cílem prezentací umění ve veřejném prostoru navázat kontakt s divákem na místě, kde na takové setkání není připraven, a proto na něj reaguje spontánně a bez předsudků. Ve veřejném prostoru se umění dostává do nového kontextu, vytváří nové sociální situace. Distribuce současných uměleckých projektů ve veřejném prostoru má výhodu nečekanosti, nejednoznačnosti. Oslovuje veřejnost, která by nikdy do galerie nevstoupila.

Výkřiky mezi paneláky

Vedle tradičních sochařských atrakcí se stále více objevují intervence do konkrétního prostoru (umělec reaguje na dané prostředí a zapojí se do jeho provozu či významu), ale i sociální či ekologické projekty, které s prostředím doslova splynou. Zakladatelem Festivalu m3 je