Jak dlouho ještě potrvá, než Západu dojde trpělivost? O vyloučení ze Schengenu už mluví i Babišovi přátelé
Komentář Jiřího Pehe: Západ chápe, že země bývalého komunistického bloku prošly odlišným vývojem, a je ochoten brát na to ohled. Ale před naprostým odmítáním solidarity vůči zemím potýkajícím se s imigrací už kvůli svým daňovým poplatníkům oči zavírat nemůže.
Na summitu Evropské unie, který se na konci minulého týdne zabýval i řešením otázek spojených s migrací, prohlásil belgický premiér Charles Michel, že Česká republika i další země, které se odmítají chovat solidárně, by nakonec mohly být vyloučeny ze schengenského prostoru. Michela podpořili i francouzský prezident Emmanuel Macron a lucemburský premiér Xavier Bettel.
Šéf českého kabinetu Andrej Babiš, který o Bettelovi hovoří jako o svém příteli (a jehož hnutí ANO patří do stejné liberální frakce v Evropském parlamentu jako Michelovy a Bettelovy vládní strany), to označil za nesmysl. Případné vyloučení ze Schengenu podle něj nemá žádný právní základ.
Babiš se ovšem mýlí stejně, jako se mýlil v případě reakce Evropské komise a Parlamentu na svůj střet zájmů. Podceňuje jak rostoucí nevoli některých západních zemí vyvolanou přístupem států visegrádské čtyřky v otázkách migrace, tak možnosti řešení, která nabízejí evropské smlouvy.
Ty kupříkladu umožňují, aby se libovolně velká skupina členských států rozhodla spolupracovat v určité oblasti na bázi takzvané posílené spolupráce. Pokud by země, které chtějí být v otázce migrace vzájemně solidární, kupříkladu přijaly v rámci posílené spolupráce společnou azylovou politiku, mohou se též rozhodnout, že s těmi, kdo se takovou politikou neřídí, nemohou mít volně průchodné hranice. Což je vcelku pochopitelné, protože opak by odporoval smyslu takové společné politiky.
Evropské právo? Jen když se nám to hodí
To, že premiér významné členské země EU nahlas vyslovil to, o čem se už nějakou dobu šušká v kuloárech (s autorem tohoto textu mluvili o nápadech vyloučit Visegrád ze Schengenu soukromě někteří diplomaté ze zemí na západ od našich hranic už před více než rokem), je výsledkem katastrofální politiky zemí Visegrádu v oblasti migrace. Západní politici by jim asi nevyčítali jistou opatrnost, k níž podle nich mají země bývalé komunistické země střední Evropy kvůli odlišnému historickému vývoji během druhé poloviny 20. století své důvody. Jenže nad politikou naprostého odmítání solidarity se zbytkem unie a jejích snah postarat se o migranty, kteří se navzdory všemožným novým opatřením na území osmaadvacítky dostanou, oči zavírat nemohou.
Politici Visegrádu jako kolovrátek předou stále stejnou melodii: přerozdělování migrantů není řešením, chceme pomáhat jinak, je třeba především lépe chránit vnější hranice unie. Systém kvót přijatý v roce 2015 byl nesmyslný, měli jsme při jeho odmítání pravdu.
Což o to, systém kvót, tak jak byl narychlo přijat během vrcholu migrační krize, nebyl dobře promyšlen, a i proto od něj nakonec Unie ustoupila. Jenže reakce visegrádských zemí na něj zároveň odhalila starým členským zemím skutečnost, že země Visegrádu
