Aby školy učily pro život? Někdy příště…
Komentář Václava Zemana: Podobnou situaci jste už zřejmě někdy zažili – zahlédnete zajímavý trailer, který vás naláká jít do kina nebo pustit si celý film. Po jeho zhlédnutí však zjistíte, že film byl o něčem jiném, než jste si mysleli. Velká očekávání a nadšení rychle opadla. Takové pocity jsem zažil minulý týden při zveřejnění návrhu Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, kterou připravuje ministerstvo školství.
Dovednosti, které se nevypaří
V listopadu loňského roku představil ministr Plaga společně s týmem expertů vedeným profesorem Arnoštem Veselým dokument nazvaný Hlavní směry vzdělávací politiky a pracovní verzi hlavních cílů, které má připravovaná strategie mít. Mnozí z těch, kteří se dlouhodobě věnují vzdělávání, hodnotili oba materiály pozitivně. Dokument dobře a podrobně mapoval většinu stávajících problémů českého školství a odvážně navrhoval mezi hlavními cíli strategie témata jako snižování nerovností v přístupu ke vzdělávání nebo proměnu učitelské přípravy i podpory. Na první pohled skvěle vypadal také první strategický cíl popsaný následovně: „Zaměřit vzdělávání více na získání kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život.“
Kdybychom byli chytrou zemí, investovali bychom teď do vzdělání
Nejen mezinárodní srovnání potvrzují, že české školství je dlouhodobě zaměřeno na předávání znalostí a faktických informací. Děje se tak pod tlakem rodičů i samotných pedagogů, z velké části jej způsobuje jednotné testování u přijímacích zkoušek na osmiletá gymnázia a maturitní obory nebo na konci maturitního studia u státní maturity.
Dát do popředí zájmu a cílů vzdělávání získávání přenositelných kompetencí na úkor encyklopedických znalostí tedy představuje vcelku odvážný krok. Zároveň jde i o velkou příležitost, jak vzdělávání v českých školách přiblížit tomu, aby
