Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Alioune Fall, Sei Koné… Francie chce pojmenovat veřejná prostranství i po válečných hrdinech z kolonií

Čadský voják bojující za svobodnou Francii a v roce 1942 vyznamenaný válečným křížem. Foto: Library of US Congress
Čadský voják bojující za svobodnou Francii a v roce 1942 vyznamenaný válečným křížem. Foto: Library of US Congress

Ministerstvo obrany navrhlo přejmenovat stovku veřejných míst po afrických bojovnících z 2. světové války. Prezident Emmanuel Macron tak chce napravit to, že Francie dlouho zásluhy vojáků ze zámořských držav při osvobození Evropy od nacistů přehlížela.

„Francie má v sobě kus Afriky. Navždy jí musíme být vděční. Vyzývám francouzské starosty, aby to projevili tím, že nazvou ulice a náměstí jmény afrických bojovníků,“ nechal se slyšet prezident Emmanuel Macron.

Že by smířlivá reakce na to, jak i jeho zemí hýbe rasové obrazoborectví, které se sem v červnu přelilo z USA a vzalo si za cíl mimo jiné ministra financí z dob Ludvíka XIV. Jeana-Baptista Colberta, jenž v hloubi 17. století vytvořil pravidla pro otrokářství v koloniální říši?

Na výběr z 350 000 jmen

Ne, výše citované věty byly vyřčeny už loni 15. srpna v obci Saint-Raphaël při vzpomínkových akcích k 75. výročí invaze do jižní Francie, kterou táhli právě vojáci z Alžírska, Maroka, Tuniska, Senegalu a dalších francouzských afrických držav.

Dvaačtyřicetiletý Macron je první hlavou republiky, která nezažila svou vlast v roli imperiální mocnosti, a tak netrpí nostalgií po starých časech jako jeho dříve narození předchůdci.

K roli své vlasti na kontinentu, který zná už od studentských let, se opakovaně vyjádřil hodně kriticky – například ještě ve volební kampani pronesl na Francii odvážná slova, že „kolonizace Alžírska byla zločinem proti lidskosti“.

Přes časté kritiky z médií na opačném břehu Středozemního moře je Macron tím „nejafričtějším prezidentem“, kterého Francie měla.

Projevuje se to i ve vztahu k africkým veteránům z 2. světové války, kterých bylo na 350 tisíc a v řadách de Gaulleovy osvobozenecké armády tvořili nadpoloviční většinu – aby byli poté na dlouhá desetiletí vytlačeni z národní paměti.

Macron je dlouhodobě vytahuje ze zapomnění a nyní v době vyhrocených rasových debat, kdy si i někteří Francouzi na demonstracích připomínají „barevné“ oběti nepřiměřeného násilí ze strany policie, mu to přichází vhod.

Ministerstvo obrany poslední červnový den oznámilo, že dalo dohromady brožurku s názvem „Africkým bojovníkům vděčná vlast“ o 210 stránkách. Ta vypravuje příběhy stovky vojáků, kteří by mohli být adepty na posmrtné poděkování, pokud se městské samosprávy odhodlají Macronovu výzvu vyslyšet.

Nabízí například Seie Koného (1912–1948) z Guiney, který při obléhání pevnosti nepřítele v listopadu 1944 utrpěl omrzliny nohou takového rozsahu, že mu obě končetiny byly amputovány, a za své hrdinství dostal vyznamenání.

Soupis však není povinný. Starostové a radní, kteří by rádi sáhli po jménech těch, kdo osvobozovali přímo jejich obec, mohou oslovit ministerstvo, které jim dané osoby ve svých archivech dohledá.

Osmitisícový Bandol v Provence na předložení seznamu nečekal a necelý půlrok po Macronově výzvě pojmenoval prostranství, na kterém stojí radnice, na Náměstí afrických osvoboditelů. Poptávka tedy je.

Film, který otevřel Francouzům oči

Macron se totiž neprolamuje do zavřených dveří. To za něj už v září 2006 udělal hojně navštěvovaný film Domorodci, který ukazuje 2. světovou válku z perspektivy čtyř arabských vojáků v osvobozenecké armádě. Například to, jak odhodlaně zpívali Marseillaisu, s nenaplněnou nadějí, že vybojovaná svoboda se po Francii bude týkat i jejich zemí.

Plakát filmu Indigènes, v češtině Dny vítězství, v angličtině Days of Glory, který získal ocenění na festivalu v Cannes a byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film roku 2006, režie Rachid Bouchareb.

Ve filmu, jehož hlavní představitelé i režisér jsou Francouzi s arabským původem, se ve zkratce ukáže, že heslo republiky svoboda–rovnost–bratrství pro „domorodce“ neplatilo.

Na rozdíl od bělošských kolegů neměli nárok na dovolenku, nedostávali stejnou stravu (například jim na tácu chyběl dezert), fasovali horší výstroj. Ani ti schopní neměli z rasových důvodů šanci dostat se v armádní hierarchii výše, než byl post desátníka. Nemluvě o tom, že část byla naverbována nedobrovolně.

Když šel tento film, jehož režisér Rachid Bouchareb v některých scénách nepokrytě kopíroval od slavnějšího Stevena Spielberga a jeho díla Zachraňte vojína Ryana, do kin, byla to velká událost, které byla plná média. Prvně totiž společnost mluvila o tom, jaký dluh Francie vůči bojovníkům z kolonií má.

A to dluh nejen ve smyslu morálním, ale i finančním.

Nejenže „domorodcům“ připadly nižší žoldy a penze a v případě smrti za vlast i menší odškodnění pro rodinu. Ale Francie, když se většina jejích držav v roce 1960 osamostatnila, všechny tyto platby zmrazila a nevalorizovala. Vedlo to k tomu, že afričtí veteráni pobírali z Paříže na počátku tisíciletí desetkrát méně než jejich bělošští druhové ve zbrani.

  • Tehdejší prezident Jacques Chirac (mimochodem milovník afrického umění, pro které zřídil speciální muzeum nedaleko Eiffelovy věže) po zhlédnutí filmu a rozvířené debatě oznámil, že tuto finanční nespravedlnost napraví. Od té doby se každá hlava státu k „domorodcům“ ve francouzských uniformách alespoň symbolicky, ale vždy s úctou vyjadřovala.
  • Za Nicolase Sarkozyho byl konečně splněn Chiracův slib a penze vysloužilcům byly dorovnány.
  • François Hollande udělil 28 z nich občanství.
  • Macron v Remeši společně s malijským prezidentem Ibrahimem Boubakarem Keitou odhalili v listopadu 2018 památník padlým africkým obráncům francouzské vlasti.
Francouzští maročtí vojáci za druhé světové války u Monte Cassina v Itálii v lednu 1944. Foto: public domain

Untermenschen“ s trikolorou

V tomto případě se jednalo o sochu hrdinů už z 1. světové války, což ukazuje, jak byly lidské zdroje z kolonií pro velmocenskou politiku Francie důležité dlouhodobě.

Mimochodem Remešané poděkování „senegalským střelcům“, jak se zkratkovitě říkalo vojákům z krajů na jih od Sahary, vztyčili už v roce 1924. Jenže nacisté po dobytí města v následujícím konfliktu nechali bronzové sousoší roztavit. Nelíbilo se jim, že na předchozí německé porážce mají zásluhu i „Untermenschen“ – tedy „podlidé“, jak je nazývaly tehdejší rasové teorie.

Trvalo však více než sedm desetiletí, než se pomník zase vrátil v důstojné podobě na své místo.

Nacisté během Blitzkriegu zajali na 70 tisíc afrických bojovníků, ale nechtěli si jimi „znečišťovat“ území říše, a tak je drželi v zajateckých táborech v okupované Francii. Část byla zmasakrována. Například pro propagandistické záběry, kdy snědým vojákům rozdali Němci nenabité pušky a v předstíraném střetu je zabíjeli jako králíky, aby domácímu publiku ukázali zdegenerovanost a úpadek svých jihozápadních (francouzských) sousedů.

Francouzi se k nim ale po pro prožitém utrpení nechovali o mnoho lépe. Když se část z těchto sil po čtyřletém věznění vrátila do Senegalu, důstojníci jim odmítli vyplatit slibované žoldy. Vysloužilci beze zbraní začali v kasárnách v Thiaroye protestovat, ale odpovědí jim byla střelba.

Tento masakr z 1. prosince 1944 dosud není řádně prošetřen a vedou se spory, jestli zastřelených bylo 35, nebo až desetinásobek.

„Vybělení“ z historie

Pro africké válečníky bylo také zdrcující, že přišli o „vavříny vítězství“. Domorodé jednotky se účastnily bojů na severu kontinentu, postupovaly spolu s Američany z jihu Itálie na sever (tam jejich postup doprovázela početná znásilnění, která literárně zachytil v románu Horalka Alberto Moravia), dobyly Korsiku a jih Francie. Jenže z historie byly jejich zásluhy doslova „vyběleny“.

Například dobytí Paříže, které si na Američanech vůdce zahraničního odboje Charles de Gaulle vymohl, na filmových záběrech vypadá jako zcela bělošská záležitost, byť i jeho se účastnily početné zástupy vojáků z kolonií.

Národním hrdinou se stal a dodnes jím je běloch Jacques-Philippe Leclerc, který dokázal vytrhnout zámořské državy z rukou vichistické kolaborantské vlády a pak své africké jednotky vedl na bojovém poli přes Čad a Libyi až do Paříže.

Generál de Gaulle (druhý zleva) a maršál Leclerc (uprostřed) na nádraží Montparnasse v Paříži 25. srpna 1944. Foto: Imperiální válečné muzeum, public domain

Propaganda nové moci jela naplno a černoši a Arabové v ní dostali jen minimální místo. Mimochodem Leclercovi ještě kolonialisté roku 1948 postavili v centru kamerunské Doualy sochu, která tam stojí dodnes. Jeden vytrvalý aktivista jí za posledních 17 let už sedmkrát usekl hlavu a dvacetkrát ji povalil. A městská správa ji stejně sveřepě opravuje.

Leclerc s vojáky. Foto: Conseil Régional de Basse-Normandie, public domain

V průběhu roku 1944, když už bylo zřejmé, že triumf Spojenců je nevyhnutelný, de Gaulle začal „bělit“ armádu. Pod záminkou, že Afričané neumějí bojovat v zimě, je posílal domů, což zkušení válečníci, kteří prošli nejkrvavějšími střety, těžce nesli.

Podle zážitků veteránů zveřejněných v deníku Le Monde pamětníci, kterých už je dnes pochopitelně jen hrstka, rádi dávají do kontrastu francouzský stát a francouzský národ. Vzpomínali třeba, jak ženy vítaly exotické osvoboditele ještě srdečněji než jen otevřenou náručí.

Senegalec Alioune Fall, který zemřel lednu 2019, v rozhovoru řekl: „Ve francouzské správě byla spousta darebáků. Ale francouzský lid je úžasný, velmi pohostinný. Vše, co jsme vykonali, bylo pro francouzský národ. Zasloužil si to.“

Pohled přes Lamanšský průliv do Velké Británie: Pro černošské veterány stačí třetinová penze

I v britské armádě sloužilo na 600 tisíc Afričanů, z nichž část narukovala nedobrovolně. Většinou byli nasazeni na severu kontinentu při střetech s Němci, v Somálsku s Italy a v Asii s Japonci. Ale když se jim po konci války vyměřovala výše penze, nezohledňovala se pouze doba služby, hodnost anebo zranění, ale i barva kůže. Koloniální bojovníci evropského původu dostali třikrát vyšší výsluhy než jejich domorodí bratři ve zbrani.

Nebyla to svévole úředníků, ale rozkaz shora, jak prokázali ve spolupráci novináři Al-Džazíry a Guardianu. Ministerstvo obrany nespravedlnost uznalo, vyslovilo politování a dál se rozhodlo nic nepodnikat.

Také ve Velké Británii je důležitost „nebělošských“ vojáků podceňována. Naposledy se o tom živě diskutovalo v roce 2017 při premiéře válečného filmu Dunkerk.

Režisér Christopher Nolan totiž své dílo vyšperkoval do detailu, ale nechal stranou podstatnou roli, kterou při ústupu britské armády přes La Manche měly indické sbory. Za 2. světové války tehdejší Indie (tedy včetně Pákistánu a Bangladéše) oblékla do britských uniforem dohromady 2,5 milionu mužů (z logistických důvodů bojovali častěji v Asii než v Evropě).

Podle kritiků je v tomto „bělení“ historie možná i nevědomá snaha ještě umocnit (bezpochyby značné) hrdinství Britů. To vypadá obdivuhodněji, když si představíme Velkou Británii jako ostrov stojící na výspě Evropy samotinký proti nacistické přesile a zapomeneme, že ho svými zdroji podporovalo rozsáhlé impérium, nad kterým tehdy slunce nezapadalo.

Autor je novinář, spolupracovník redakce.

Afrika

Historie

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější