„Kolik jste zabil lidí, pane Erdemovići?“ Třináctiletý Azir přežil ve Srebrenici, devátém kruhu pekla
Tak obrovský zločin proti lidskosti nezažila Evropa od konce druhé světové války. Srebrenický masakr začal přesně před 25 lety 11. července 1995. Deník N navštívil místa, kde se genocida odehrála. A mluvil s těmi, kdo přežili.
Slunce vtrhne oknem do místnosti, pohltí mapu na stěně a spolu s ní i prst Azira Osmanoviće. Osmanović přimhouří oči a ukazováček, který putoval po červené linii, se na okamžik zastaví, než se znovu zabodne do mapy: Tady je Srebrenica, tohle jsou pozice bosenskosrbské armády. A tady jsou Potočari. Přesně tady na tomto místě jsem překročil hranici života a smrti.
Venku je ticho a uvnitř jen občas zazní něčí hlas. Chodby areálu jsou tak klidné, že pomalu každý krok rozechvívá ozvěnu. Ani památka po dunění střel, které trhají zeď i zemi, ani památka po křiku vojáků nebo nářku vyděšených lidí. Slunce přes okenní tabule šimrá do tváře a venku objímá oplocené budovy, zděné domy na kopci přes silnici i kukuřičné pole.
Nebýt té maličké zídky na kraji plotu se zeleným nápisem UN (OSN), skoro by si člověk mohl namlouvat, že pozoruje nějaký pastorální výjev. Nebýt té zídky – a nebýt toho, že slunce není všemocné; oslepí jen na chviličku, ale zapomenout nedá.
„Bezpečná“ enkláva
Stejné místo ze všech sil zalévalo i před 25 lety 11. července roku 1995. Svítilo na