Fejeton Ivy Pekárkové: Jak žijí ti, kteří tady nejsou
Česká spisovatelka, tlumočnice a taxikářka vypráví příběh muže, který každý den čeká na SMS, aby věděl, zda má práci a bude znovu vstávat před čtvrtou ráno. Nemůže domů a jeho každodenním společníkem je strach.
Každý den, pokud má práci, se Timo přinutí vstát krátce před čtvrtou. Zhltne čtyři nebo pět krajíců toustového chleba (ovšemže se nezdržuje jejich opékáním) a zapije je půllitrem pomerančové fanty, „aby dodal tělu vitamíny“. Pak se oblékne do pracovního mundúru pečlivě zvoleného tak, aby si ho běžný člověk, který ho potká na ulici, hned nezařadil mezi pracovníky na stavbě a nebyl v pokušení Tima nebo jeho zaměstnavatele udat – seprané džíny, mikinu, vysoké boty, ze kterých pracně seškrabuje maltu, beton, barvu, bláto –, a vydá se hlídkovat na nároží, které mu včera určili.
Obvykle je to poblíž jeho bydliště, ale někdy musí spícím městem klopýtat půl hodiny, než dorazí na místo určení. Tam čeká na tolik zprofanovanou anglickou bílou dodávku, „jak dlouho je třeba“. Někdy dodávka dorazí krátce po páté, ale pokud je zrovna tohle nároží jednou z posledních zastávek na její trati, musí čekat do sedmi nebo čtvrt na osm.
Po ulicích jezdí řada bílých dodávek a Timo se leckdy s nadějí žene k některé, která zastavila na červené, než zjistí, že to není ta jeho. Snaží se vypadat nenápadně (nepříliš snadný úkol pro dospělého muže temné barvy v časných ranních hodinách) a zároveň si všímat dalších dospělých mužů, kteří postávají poblíž a snaží se vypadat nenápadně. Někdy se u nároží sejde takových mužů několik, to pak Timo šílí strachy: že mu jeho dodávku
