Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jmenuji se Beba a Srebrenica byla má láska. Pak ji zradili a moje děti povraždili

„Jak jsem se cítila? Co na to jen říct? Když čas musí plynout, a přece stojí a dusí tě.“ Foto: Reuters
„Jak jsem se cítila? Co na to jen říct? Když čas musí plynout, a přece stojí a dusí tě.“ Foto: Reuters

Munira „Beba“ Hadžićová byla ředitelkou základní školy ve své milované rodné Srebrenici. Pak se odmítla přidat na stranu nacionalistů a udávat „své děti“ podle národnosti – a z paní ředitelky se stala vyhnaná uprchlice, kterou při životě držely jen myšlenky na ztracenou rodinu. „Kdyby mi před válkou někdo vypočítával, co všechno se stane, na prvním stromě bych se oběsila. Nevěděla jsem to, a tak jsem přežila. Člověk je silnější, než si myslí. Ale každý návrat do Srebrenice mi rve srdce,“ říká paní Beba, která dnes žije v Tuzle a vede oceňovanou organizaci Bosfam na pomoc válečným vdovám a truchlícím matkám. Toto je její příběh, tak jak ho z Bebina vyprávění v jednom útulném tuzlanském podkroví zaznamenal Deník N.

Moje jméno je Munira, Munira Hadžićová, ale nikdo mi neřekl jinak než Beba. Kohokoli byste na ulici v naší Srebrenici zastavili a sháněli se po Muniře, těžko by vám poradil. Pro všechny jsem byla prostě jen Beba. Anebo, pro ty mladší, paní ředitelka, vedla jsem totiž srebrenickou základní školu.

Byla jsem Beba, byla jsem paní ředitelka. Než začala válka a udělala ze mě uprchlici beze jména.

Učila jsem děti, ne Srby nebo Bosňáky

Před válkou, za války a po válce. Život rozříznutý do tří dílů. O Srebrenici před válkou bych vám toho mohla vyprávět! Narodila jsem se tam a vyrostla a milovala ho, to krásné malé město, které jsem o vlastní vůli opustila jen na několik let, když jsem odešla na fakultu. Vystudovala jsem pedagogiku a hned po státnicích se vrátila domů učit matematiku.

Srebrenica před válkou, to byl krásný život, krásná přátelství a sousedství. Zblízka i zdaleka k nám jezdili lidé za lázněmi a přírodou, pár kilometrů od města se rozvíjela průmyslová zóna s nejrůznějšími továrnami. Skoro 37 tisíc obyvatel v oblasti a nějakých sedm tisíc přímo ve městě; práce byl dostatek a žilo se dobře.

Válka na Balkáně

Text, který právě čtete, je součástí reportážního seriálu Deníku N o válce v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Vychází ze studijní cesty pro české a slovenské středoškoláky Kam vede nacionalismus a extremismus, kterou organizovaly slovenské Centrum pre európsku politiku (CEP) a česká organizace EUTIS a podpořila Nadace Konrada Adenauera.

Měla jsem velkou rodinu: manžela a syna-jedináčka, ale také sourozence a jejich děti. A kromě toho, těch dětí v naší škole! Nějakých 1500 jich tou dobou bylo a všechny mě znaly, i ty starší, které už ze školy odešly. Pěkně mě zdravily na každém rohu.

Škola plná dětí. Vždycky jsem učila děti. Nikdy Srby nebo Bosňáky nebo Chorvaty… takhle jsme vůbec neuvažovali. Jenom děti.

Jenže pak začalo ve vzduchu viset něco divného. Takový zvláštní neklid, který nejde popsat, protože vám není jasné, co přesně se děje. Ale cítíte to. Začaly se šířit divné řeči. Nejrůznější zvěsti, nacionalistické výkřiky. Vznikaly politické strany podle národnostního klíče. Najednou jako by bylo důležité, jestli jste, nebo nejste Bosňák, jestli

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Balkán

Kontext N, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější