Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Největší problém je nesamostatnost, bolest a sexuální frustrace, ne vozejk, říká ředitel Centra Paraple

David Lukeš, ředitel Centra Paraple. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
David Lukeš, ředitel Centra Paraple. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

David Lukeš ve dvaceti letech skočil během fotbalového zápasu do potoka, aby se osvěžil. Pak se probudil až na JIP. Se zlomenou páteří a diagnózou spastické kvadruplegie – a informací od lékaře, že už se nikdy na nohy nepostaví. Začal se profesionálně věnovat ragby a dnes šéfuje Centru Paraple.

Na úvod bych si chtěla vyjasnit, jaké termíny v souvislosti s vaším zdravotním stavem nemáte rád. Už jsem byla svědkem vášnivých, až nepřátelských diskusí na sociálních sítích o korektnosti, kdy se lidé s hendikepem rozčilovali, když někdo použil třeba slova „na vozíčku“… Tak mi dejte nějaký manuál korektnosti.

Myslím, že univerzální manuál neexistuje. Bavil jsem se o tom s mnoha lidmi, kteří mají různý hendikep, a s mnoha lidmi, kteří mají poškozenou míchu a jsou na vozejku. A každý používá tu terminologii jinak. Mně vozíček nevadí, i když si z toho také dělám srandu. Nemám pocit, že by to z nás dělalo děti. Ale jsou lidé na vozejku, kteří výraz vozíček nesnesou. Nemyslím si, že by se to dalo paušalizovat. Stejně tak si myslím, že není problém říct slovo vozíčkář. Je to i nejjednodušší v případě, že se třeba snažíte zjistit, jestli je pro nás přístupná nějaká restaurace nebo kulturní zařízení. Pak je nejrychlejší říct: „Jsem vozíčkář.“ Než bych řekl, že „jsem tělesně hendikepovaný a používám vozík“… Sami uživatelé moc neříkají „invalidní vozík“. Nejčastěji používáme slovo vozejk. Dokonce je to tak časté, že se to používá i ve chvíli, kdy se píšou texty spisovně. Je to tak proto, že dost lidí, když se řekne vozík nebo vozíček, si vybaví právě něco pro děti. Ale vozejk je jednoznačné vyjádření.

Tak se toho budu s vámi držet.

Co se ale vůbec nepoužívá a často to vidíme v médiích, je formulace „upoután na invalidní vozík“. Nikdy jsem nikoho na vozejku neslyšel tohle říct. Netuším, kde tohle vzniklo. Člověk potřebuje vozejk ke svému pohybu, někteří mohou dokonce částečně chodit, takže je to pro ně pouze kompenzační prostředek pro mobilitu a s nějakým upoutáním to nemá nic společného. Myslím, že kdyby chtěl někdo vymyslet top větu, tak by řekl „upoután na invalidní vozíček“.

Dotkne se vás, když o vás někdo řekne, že jste hendikepovaný?

Ne. Mě se nedotkne ani to, když o mně někdo řekne, že jsem upoután na vozíčku. Mě se nedotýká v souvislosti s užitím terminologie vůbec nic. A slovo hendikepovaný? No to mi nevadí už vůbec! Já jsem naopak proti názoru, že se o nás má mluvit jen jako o „člověku s hendikepem“. Hendikepovaný nebo člověk s hendikepem… Mně je to jedno. Důležité pro mě je, kam jsme se posunuli. Před padesáti lety by nás nenapadlo, že bude vozíčkář vést nějakou organizaci. Nebo že bude mít děti. Říkalo se: „Jo, ty chodíš s vozíčkářem, to se musíš obětovat…“

Jaká jsou ta nejhloupější klišé v souvislosti s lidmi s poškozenou míchou?

Třeba taková ta věta: „Já vím, jaký to je. Já jsem si loni zlomil nohu.“

To vám někdo řekl?

No jasně. To lidé říkají dost často. Museli dočasně používat vozejk, ale rozhodně nemohou vědět, co to je, mít poškozenou míchu. Ale my jim to nijak nevyvracíme. Tohle většinou přichází v situacích, kdy jste někde třeba na koncertě v klubu, to mají ti lidé největší tendenci se vám svěřovat s čímkoli. Já jsem slyšel příběhů…

Jak si to vysvětlujete?

Podle mě mají za to, že když jste si prošla nějakým traumatem, asi máte recept na jakékoli problémy. Do toho vám říkají: „Tyjo, já bych to nedal.“

To je taky dobré klišé.

No jasně. Vždyť nemáte na výběr. To není stejné, jako když si řeknete, že se jdete otužovat. Vy se prostě probudíte – a jste na vozejku. Jste po poranění míchy. Máte samozřejmě možnost to nějak vzdát, ale budete umírat dlouho, protože míšní poškození není v dnešní době smrtelné. A do té urgentní péče vy nezasáhnete. Nemůžete říct: „Já nechci být operovaný, já chci umřít.“ Oni vás prostě zachrání. Potom samozřejmě můžete zemřít na nějakou infekci, bude to bolestivá smrt a bude dlouhá. Pokud teda nespácháte sebevraždu. To je mimochodem v současnosti nejčastější příčina úmrtí lidí s poškozením míchy. Předtím byla na prvním místě různá kardiovaskulární onemocnění, teď jsou to sebevraždy.

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko, Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější