Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Máma se schovávala před Ku-klux-klanem, on točí filmy o zkušenostech Afroameričanů. Mluví i o strachu z policie

Americký režisér, scenárista a herec Qasim Basir. Foto: jeho profilová fotka na Facebooku
Americký režisér, scenárista a herec Qasim Basir. Foto: jeho profilová fotka na Facebooku

Policejní auto neslyšně zastavilo za jejich zády. Qasimův teprve patnáctiměsíční syn se na svých baculatých, vratkých nožičkách rozkolíbal a vydal se k policistovi přitahován modrým blikajícím majákem. Jeho otec ho reflexivně chytil a nasměroval na opačnou stranu.

Qasim Basir, americký černošský filmový režisér muslimského vyznání, ale nechtěl působit nápadně, a proto se svým synem zůstal poblíž policisty, který jen stál u svého auta, ještě zhruba 10 minut, než nasedl do vlastního vozidla.

„Někdo na nás tu hlídku zavolal. Ten policista nás po celou dobu pozoroval opřený o bok auta,“ popsal Qasim nepříjemný moment. Obával se, že by ho policista mohl „napadnout“ přímo před očima syna, se kterým si pouze vyšel na jednu v brzkém ránu opuštěnou pláž v Los Angeles.

„Mám s policisty daleko více špatných zkušeností než těch dobrých,“ říká mi Qasim trpce. I proto ho na pláži na okamžik zachvátila panika.

Spojené státy už přes měsíc zažívají celonárodní protesty proti policejní brutalitě a institucionálnímu rasismu, které rozpoutala násilná smrt Afroameričana George Floyda na ulici v Minneapolisu ve státě Minnesota. Floyd zemřel poté, co na jeho krku téměř devět minut klečel bílý policista Derek Chauvin, který je nyní obviněný z vraždy druhého stupně.

Země si nyní prochází rasovou sebereflexí a životní zkušenost černochů, jakým je například právě Qasim Basir, se dostává do centra pozornosti.

Uniknout stereotypu

Čtyřicetiletý muž, jehož narozeniny spadají na 19. června, který je v USA připomínán jako den emancipace otroků (Juneteenth), dosáhl svého amerického snu. Před osmnácti lety si za dramatických okolností předsevzal, že se stane režisérem celovečerních filmů, to se mu podařilo a dnes má za sebou tři cenami oceněné snímky.

A box. A girl. A dream. Basirův film, který vyhrál filmový festival v Milwaukee – cenu poroty v kategorii Černé čočky – a byl nominovaný ve dvou kategoriích na festivalu Sundance. Režie: Q. Basir, Samuel Goldywn Films

Na druhé straně ale nadále žije, jak se svěřuje, životem dvojí tváře. Na ulici pociťuje nejen obavy z policistů, ale rovněž nadále čelí rasismu a xenofobii. Černoch a k tomu ještě muslim – pro některé Američany děsivá kombinace, říká ironicky Qasim.

I proto se po většinu svého života snaží o kultivovanost a noblesu. Jak říká, naučil se mluvit tichým, rozvážným hlasem, snaží se pohybovat s klidnou elegancí a nabízí široký, bělostný úsměv na potkání. Léta se tím snaží vyvarovat tomu, aby nezapadl do rasistického stereotypu rozhněvaného černocha s násilnou povahou.

„Pamatuji si, jak jsem jako mladík, bylo mi nějakých 14 let, tlačil přes parkoviště nákupní vozík jednoho z klientů. Potkal jsem bělošku, která se s vystrašeným výrazem přede mnou zamkla v autě a křečovitě se chytila volantu. Říkal jsem si, proč někoho takového děsím? Co je se mnou špatně?“ vzpomíná Qasim na moment ve svém rodném městě Ann Arbor v Michiganu, kde pracoval jako brigádník v jednom ze supermarketů.

Qasima nicméně epizoda a řada podobných historek, které následovaly, motivovala ve snaze dosáhnout respektovaného postavení.

O pár let později získal diplom v oboru trestního práva a zamířil ke kariéře právníka.

Na ulicích přesto kýžené uznání a respekt nenacházel, ani před, ani po promoci. Viditelným problémem pro něj byla a jsou setkání s policisty. Jako 16letého ho například zastavila policejní hlídka, když se projížděl ve svém novém autě, na které si vydělal. S namířenými pistolemi ho donutili vystoupit z auta.

„Neporušil jsem žádný zákon. Oni mě přesto přitiskli na kapotu auta a prohledali s tím, že je auto určitě kradené,“ vypráví Qasim a tvrdí, že v následujících letech zažil desítky případů, kdy ho policisté obtěžovali, zastrašovali nebo násilně zadržovali.

Došlo i na drsnější zážitky s policisty.

O pouhý rok později Qasima zastavila policejní hlídka hned deseti strážců zákona. Vytáhli ho z auta a přitiskli tváří k chodníku, jeden z policistů mu vtiskl koleno mezi lopatky. Našli u něj BB pistoli – airsoftovou vzduchovku střílející kuličky. Qasim ji použil v jednom ze svých prvních krátkých filmů jako rekvizitu. Po oné kontrole vyvázl s přestupkem a vyhnul se tak vězení.

Dnes po letech přiznává, že jednal hloupě a pistoli mít u sebe bez platného povolení neměl. Přesto ho tvrdý a bolestivý způsob zatčení vystrašil. A i proto jím záběry policisty Chauvina klečícího na Georgi Floydovi otřásly.

„Kdokoliv z našich lidí může skončit jako George Floyd. To je realita,“ přemítá Qasim, jehož impozantní fyzická kondice (kdysi hrál americký fotbal) je v přímém kontrastu s jeho měkce odměřenou dikcí.

Statistiky mu dávají za pravdu. Afroameričané v porovnání s ostatními etniky, a to především se stále početně dominantní bělošskou populací, jsou v daleko větší míře vystavení nebezpečí zastřelení, zatčení a uvěznění.

„Existuje daleko větší pravděpodobnost, že budete na ulici fatálně postřelen, pokud jste Afroameričan,“ napsal server BBC poté, co celý svět mohl na videu vidět smrt George Floyda. „Afroameričané jsou rovněž pětkrát častěji uvězněni v porovnání s bělochy,“ napsal dále server s tím, že ve vězení je z Afroameričanů víc než každý stý, zatímco z amerických bělochů přibližně každý pětistý.

Pokud je Američan zatčen, může to mít v případě odsouzení a dlouhých let strávených za mřížemi zásadní dopad na jeho budoucnost po propuštění. S trestním záznamem, byť za sebemenší prohřešek, má mizivou šanci dostat se na prestižní univerzitu a získat dobře placenou práci. V akademickém i reálném světě je jednoduše považován za kriminálníka.

Qasim má řadu černošských přátel, kteří skončili za mřížemi například jen za kouření marihuany, jejíž rekreační používání je dnes legální v jedenácti státech Unie včetně Kalifornie, kde dnes Qasim žije a pracuje.

Uctívání Konfederace

Současné protesty sice dosud nepřinesly kýženou reformu trestních zákonů, k potěše Qasima a nespočtu dalších Američanů přesto země zažívá jednu významnou vizuální změnu – z mnoha míst mizí relikvie Konfederace (odtržené jižní otrokářské státy USA, 1861–1865), která vedla občanskou válku s USA.

„Jih tehdy přitom bojoval za udržení otroctví. Lidé, kteří dnes touto vlajkou mávají, mě snad chtějí vrátit zpět do okovů?“ ptá se Qasim a do jeho slov se vkrádá zraněná pýcha. Jeho dosud vyrovnaný hlas se zastře a na okamžik zlomí. Na mysl mu přijde jeho matka, jež kdysi čelila nájezdům Ku-klux-klanu.

„Moje máma v 60. letech žila v Mississippi a ulicí jejího městečka se často neslo strašidelné varování ‚klan přijíždí, klan přijíždí‘. Zhasli proto všechna světla a lehli si na podlahu ze strachu, aby si klan nevybral právě jejich dům.“

Teď stát Mississippi přistoupil k historickému kroku. Celých 126 let měl ve své vlajce včleněnou i zástavu Konfederace. Kongres „státu Magnolie“, jak si Mississippi říká, ale minulou neděli odhlasoval vyřazení konfederačního symbolu ze státní vlajky.

Qasim Basir nicméně nyní žije v éře Donalda Trumpa, který podle jeho názoru dal rasismu legitimitu a rozjitřil kulturní a etnické konflikty.

Vypovídající může být to, že zrovna ve chvíli, kdy se v Mississippi hlasovalo o novém vzhledu státní vlajky, Trump sdílel tweet s videem, na němž nejmenovaný prezidentův stoupenec vykřikuje „bílá síla“. Prezident ho nazval svým nadšeným voličem a skvělým člověkem.

Filmaři se každopádně hrubě nelíbí už jen Trumpovo volební heslo Make America Great Again. „Kam chce Ameriku vrátit? Do jaké skvělé doby? Pro moje lidi taková neexistuje. Trump mluví pouze a jen směrem ke svým skalním stoupencům, k lidem MAGA,“ říká Qasim v narážce na akronym volebního hesla Donalda Trumpa.

Černošský herecký ansámbl

Qasima jsem poznal před 12 lety, v roce 2008 jako novinář na sjezdu Demokratické strany. Tehdy teprve 28letý muž, který byl narozen a vychován jako muslim, věřil, že s nástupem Baracka Obamy do Bílého domu taková „great“ doba přeci jen nastane.

V letadle zpět z Denveru do New Yorku, kde Qasim s opravdovou filmařinou začínal, jsem si pročítal magazín Time, na jehož titulní straně byl portrét Baracka Obamy, který se později toho roku stal prvním černošským prezidentem v historii země.

Obálka časopisu Time z 1. září 2008 s Barackem Obamou jako oficiálním kandidátem americké Demokratické strany na prezidenta po srpnovém nominačním sjezdu strany. Foto: PLATON, Time, content.time.com

„Je to pohledný muž,“ poznamenal jsem. Qasim, který seděl o sedadlo vedle, se na mě podíval a pronesl: „Díky.“

Měl viditelnou radost, že běloch jako já označil prezidenta jeho pleti za pohledného. Jeho rasa i muslimský původ ho často stavěla v očích rasistů do role ošklivého, nebezpečného a celkově odporného člověka.

Qasimova persona umělce navíc citlivě vnímala, jak byli černoši prezentovaní na filmovém plátně a v televizi. Vybavil si rasistický film Birth of a Nation, který mimo jiné vykresluje černošské kongresmany, kteří po občanské válce poprvé v historii směli zasednout do amerických Kongresů. Film je nicméně představuje jako tupé, špinavé hulváty, povaleče a pijany. Snímek, který na druhé straně oslavuje Ku-klux-klan, byl přitom prvním filmem, který se oficiálně promítal v Bílém domě.

Plakát filmu Birth of a Nation z roku 1915, Epoch Film Co. Autor neznámý

Qasim toužil po vytvoření filmů, které by Americe intimněji představily vnitřní svět černochů. Chtěl rovněž přispět k tomu, aby rozbil bělošskými režiséry, scenáristy a kinematografy vykonstruovanou černošskou existenci a zkušenosti. Rovněž plánoval do svých snímků obsadit černošské herce, moc dobře věděl, že černošské postavy byly ve filmové historii často obsazovány bělochy, kteří si na své tváře malovali černé masky.

Mnozí ze starší americké černošské generace si dodnes vybavují, jak si navzájem telefonovali nebo se scházeli před televizními obrazovkami ve chvíli, kdy se v určitém filmu či televizním seriálu objevil skutečný Afroameričan nebo Afroameričanka, byť v nevýznamné roli a na několik vteřin.

Černošská tematika nicméně v posledních letech zažívá rozkvět. Během a po skončení prezidentství Baracka Obamy vznikly desítky filmů o citlivých a Hollywoodem opomíjených námětech z dob otroctví, segregace a moderní diskriminace. Stačí jmenovat snímky jako 12 let v řetězech, Moonlight, Zelená kniha, 42, Butler, Loving, Selma, Free State of Jones a Nespoutaný Django. První tři jmenované dokonce získaly Oscara za nejlepší film roku (2013, 2016 a 2018).

Qasim Basir nakonec přispěl i svým vlastním uměleckým pohledem. V roce 2010 debutoval filmem Mooz-lum, jenž pojednává o komunitě černošských muslimů, kteří se po 11. září stali v USA terčem diskriminace, šikany a násilí. Snímek, na jehož natočení Qasim sehnal milion dolarů, sklidil uznání a několik filmových cen. Qasimovi se dokonce podařilo do jedné z rolí obsadit slavného herce Dannyho Glovera, známého z populární čtveřice filmů s Melem Gibsonem Smrtonosná zbraň.

Basirův film Mooz-lum, jeho nejlépe hodnocený v největší internetové filmové databázi IMDb (6,8/10). Basir film napsal, režíroval i v něm sám hraje, největší hvězdou je však i v České republice známý herec Danny Glover. Režie: Q. Basir

Qasim poté napsal a režíroval filmy Destined (2016) a A Boy, a Girl, a Dream (2018). Tento zatím poslední snímek, který byl dokonce vybrán a promítán na renomovaném festivalu Sundance, sleduje v jednom jediném záběru potencionální romanci černošského muže a ženy během volební noci, která skončila k viditelné depresi obou protagonistů vítězstvím Donalda Trumpa.

„Probíjet se a pachtit se za něčím, to je moje práce,“ řekne v jedné chvíli hlavní postava Cass.

V tom zvolání je více než jen touha dosáhnout amerického snu skrze tvrdou práci, odříkání a vytrvalost. Je to zvolání černocha, který se ke své metě musí navíc prodírat skrze překážky, jež mu do cesty nadále staví současná americká společnost. Cass jako by v té chvíli byl samotný Qasim.

Snímek z natáčení filmu Mooz-lum: Qasim druhý zleva, vedle něj sedí na zábradlí filmová hvězda Danny Glover. Foto: facebookový profil Qasima Basira

Téměř smrtelná autonehoda

Ačkoliv se na filmová plátna v poslední době dostala řada výše zmíněných filmů s černošskou tematikou, Qasima tíží, že se v běžném životě nadále dramaticky rozdílně zachází s Afroameričany v porovnání s bělochy.

Qasim například poukazuje na to, jak účastníky dnešních protestů Black Lives Matter označuje prezident Donald Trump za darebáky, kriminálníky a teroristy. Ozbrojené (bělošské) demonstranty, kteří v květnu obsadili Kongres v Qasimově rodném Michiganu s požadavkem okamžitého otevření ekonomiky (uzavřené kvůli pandemii), prezident naopak podpořil s tím, že to jsou Američané, kteří se spravedlivě dožadovali svých osobních svobod a práv.

A Qasim nabízí další příklad rozdílného rámce dané reality založené na rase.

„Heroinová krize ze 70. let, která ničila černošskou komunitu, byla označována za problém zločinců,“ říká. „Opiátová krize (rozsáhlé nadužívání léků – opiátů, závislost Američanů na lécích, pozn. red.), která nyní devastuje bělošskou populaci, je ale vnímána jako závažný zdravotnický problém, který je třeba s veškerým úsilím vlády pomoci vyřešit.“

I proto se Qasim nadále snaží o kinematografické ztvárnění černošské zkušenosti. Už dávno opustil cestu právníka a touhu stát se součástí systému. Filmař Qasim tento systém neúnavně konfrontuje.

Přerod z právníka na filmaře byl přitom dramatický. Qasim v roce 2002 utrpěl vážnou dopravní nehodu. Náraz jeho automobilu byl tak silný, že Qasim proletěl bočním sklem auta, které slétlo ze srázu a udělalo několik přemetů. V plamenech vraku mimo jiné shořela učebnice, ze které se Qasim chtěl připravovat na právnické zkoušky…

Z místa havárie ho musel odvést narychlo přivolaný vrtulník záchranné služby. Jeho život visel na vlásku. Lékař mu řekl, že následující tři dny budou kritické. Qasim měl na mozku otoky a hrozilo, že mu tyto zduřeniny zastaví přívod kyslíku do mozku. Během následujících 72 hodin proto Qasim obvolal všechny své blízké a kamarády a navrch si dal slib, že pokud se z toho dostane, bude dělat v životě jen to, k čemu opravdu tíhne.

„Řekl jsem si, že musím dělat jen to, co jsem vždycky miloval. Tedy točit filmy a skrze ně za sebou zanechat můj vlastní, originální hlas.“

Protesty v USA

USA

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější