Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Na jevišti omládneme, z divadla vyjdeme zase jako dědci, říká Petr Brukner, „ten mladej od Cimrmanů“

"Jsem na konflikty srab. Radši se stáhnu, než bych bojoval. A Zdeněk je můj vzor. On to taky nesnese," říká Petr Brukner. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Jsem na konflikty srab. Radši se stáhnu, než bych bojoval. A Zdeněk je můj vzor. On to taky nesnese,“ říká Petr Brukner. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Praktikant Hlaváček, princezna Zlatovláska a Vlasta ze Záskoku. V těchto rolích se Petr Brukner do paměti publika zapsal snad nejvíc. „Mladýmu od Cimrmanů“ pomalu táhne na osmdesátku. „V šatně probereme nemoci, na jevišti omládneme. Vyjdem z divadla a jsme zase dědci,“ směje se milovník veteše, výtvarník, fotograf a výtečný neherec.

Po naší schůzce míříte do slavné hospody U Tygra. V rozhovoru z roku 2010 kolegovi novináři říkáte, že pak hned běžíte k Tygrovi. Snad tam nechodíte každé úterý už deset let?

Kdyby deset! Mnohem déle. Nechodím každé úterý, ale když to vyjde, tak ano. Zažil jsem ještě Hrabala, i když jen párkrát. Když tam seděl, nikdo se neodvážil ani muknout. My jsme se s ním ale nejvíc seznámili už při natáčení Slavností sněženek, jezdíval na večery do Hájenky pokecat, jednou přinesl bednu šampaňského a seděl s námi asi až do dvou hodin do noci.

Říkáte „pokecat“, ale když nikdo ani nemukl, byl to spíš monolog, ne?

Byl. Nikdo se neodvážil skočit mistrovi do řeči.

Nebyla to pak už nuda?

No… On vyprávět uměl. A když pak začal usínat, někdo ho odvezl domů. K stáru už uměl být i protivný dědek. Moje žena se trošku skamarádila s paní Hrabalovou, s Pipsi, říkala o ní, že musí být světice, když žije vedle takového člověka.

Těžké soužití s literárním géniem?

Přemýšlel jsem občas, že kdyby třeba měl děti, nebyl by takovej. Ale zase by toho tolik nenapsal, a to by byla škoda. U Tygra u stolu Malé parohy se nás v úterý schází někdy deset, někdy osm, nejraději jsme se tam zdržovali, když byl živ náš pan profesor kunsthistorik František Dvořák, uměl báječně povídat o umění, taky s náma podnikal zájezdy do galerií ve Vídni, v Benátkách, v Amsterdamu. Provázel nás, vykládal a objevoval pro nás detaily v obrazech. Ten mě taky naučil dívat se v Praze vzhůru, ne jen na chodník nebo do úrovně očí, to je pak krása.

Na konflikty jsem srab

Jste nadšený fotograf i amatérský výtvarník, vyrábíte koláže, ale lidé vás znají jako „toho mladýho od Cimrmanů“, zejména asi díky roli praktikanta Hlaváčka z Vraždy v salonním coupé. Byl jste první kulisák, který se přehrál na herce a založil tak tradici. Měl jste někdy období, kdy vás netěšilo hrát?

Ne, ne, ne. Vůbec. Máte na mysli vyhoření? Vůbec nevím, co to je, i když o tom všichni mluví.

Nemusí to být vyhoření, ale třeba období nějakých neshod v souboru nebo těžší období v osobním životě, že vás netěšilo ani divadlo?

Ne. Musím to zaklepat, ale jsem asi dítě štěstěny. Žádné konflikty, ani v divadle, ani v rodině. Mám výbornou ženu, bezvadný děti, krásný vnoučata. Měl jsem v životě štěstí, vždyť komu se poštěstí, že si zahraje na prknech Národního divadla, zazpívá v Rudolfinu, zahrát si se symfonickým orchestrem ve Smetanově síni, hrát divadlo na Slavíně, být v Manéži s Bolkem Polívkou. A celý život bavit lidi v divadle. Komu se to poštěstí? A s klukama v souboru jsme všechno vždycky vyřešili po dobrým.

Stejně jako Zdeněk Svěrák se konfliktům vyhýbáte?

Ano. Jsem na konflikty srab. Radši se stáhnu, než bych bojoval. Bojovník nejsem. A Zdeněk je

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Divadlo

Rozhovory

Česko, Kontext N, Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější