Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Svět po koronakrizi podle Ivana Krasteva. O ošidnosti snah veřejně známých intelektuálů stát se proroky

Předpovídat budoucnost je lákavé, ale má to svá rizika. Budoucnost nemusí naše předpovědi respektovat. Foto: Adobe Stock
Předpovídat budoucnost je lákavé, ale má to svá rizika. Budoucnost nemusí naše předpovědi respektovat. Foto: Adobe Stock

Komentář Jiřího Pehe: Veřejně známí intelektuálové jsou v dnešním mediálně propojeném světě pod velkým tlakem, aby se nejen neustále vyjadřovali ke všem významnějším událostem, ale také se pokoušeli předpovídat budoucnost. Když vypukla pandemie nákazy koronavirem, čekalo se tudíž, že většina z nich řekne něco relevantního nejen k samotné koronakrizi, ale zejména k tomu, jaký bude svět po ní. Už proto, že jde o událost, která má skutečně potenciál pozměnit fungování současného světa. Řada z nich se pokušení předpovědět budoucnost neubránila.

V posledních měsících se konají nejrůznější kolokvia a medializované debaty, které mají obvykle v názvech vzrušující otázky typu Přežije demokracie (svoboda, Evropská unie, globalizace atd.) koronavirus? Kdekdo píše na tato témata texty.

Velký rozruch v evropských intelektuálních kruzích vyvolaly zejména předpovědi jednoho z nejznámějších současných evropských intelektuálů, bulharského politologa Ivana Krasteva, jehož kniha (v podstatě narychlo sepsaný dlouhý esej) s názvem Už je zítra? Aneb jak pandemie mění Evropu (Is It Tomorrow, Yet? How the Pandemic Changes Europe) nyní vyšla česky v nakladatelství Karolinum.

Krastev si získal značnou mezinárodní pozornost už před koronakrizí. Naposledy, když spolu s americkým politologem Stephenem Holmesem publikoval esej a následně knihu nazvanou Světlo, které pohaslo: vyúčtování (The Light that Failed: A Reckoning, česky vyšlo též v Karolinu), která pojednává o údajném selhání liberalismu. Mimo jiné se v ní pokouší odpovědět na otázku, proč mnozí lidé v bývalých komunistických zemích odmítají liberální demokracii.

Je údělem významných intelektuálů, že pokud chtějí, aby jejich díla vyvolala mezinárodní pozornost, nebo se dokonce stala bestsellery, je třeba přijít s něčím provokativním, co média budou opakovat. Výsledkem je, že autoři někdy přehánějí, anebo prostě nastolí nějakou zdánlivě zásadní tezi, ač v době publikace díla její věrohodnost nelze ověřit.

Nejznámějším příkladem tohoto typu psaní je zřejmě kniha Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk, publikovaná po pádu sovětského impéria. Budoucnost se pokusil předpovědět i Samuel Huntigton ve svém Střetu civilizací. Už v druhé polovině minulého století proslul „prognostickými“ bestsellery kupříkladu futurolog Herman Kahn. V současnosti v žánru, který kombinuje pop filozofii, vědu a politologii, získaly podobný ohlas díla izraelského historika Yuvala Noaha Harariho. Činí se i slovinský filozof Slavoj Žižek.

I Krastevova a Holmesova kniha o selhání liberalismu ve východní Evropě nastolila několik provokativních tezí. V pasážích, které se týkají našeho regionu, zejména pak myšlenku, že obyvatele bývalých komunistických zemí unavil a znechutil tlak na napodobování Západu, který se k nim navíc choval povýšeně. Jakož i tezi, že odpor k liberalismu způsobilo v našem regionu masové vylidňování, když zejména mladší a vzdělanější lidé začali po milionech odcházet na Západ.

Obě teze ukazují limity provokativního zevšeobecňování, protože

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější