Deník N

Omluvíme se dceři Horákové, byla to odporná doba. Historická pravda bolí, říká šéf Památníku Lidice Stehlík

Ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Ředitel lidického památníku Eduard Stehlík v rozhovoru pro Deník N tvrdí, že mu někdo z lidí, kteří kvůli jeho předchůdkyni Martině Lehmannové instituci opustili, nechal pár metrů od kanceláře výhrůžný vzkaz. Na nástěnce visela kopie dopisu lidických žen, ve kterém žádaly smrt pro Miladu Horákovou. Ačkoli to tehdy byla jedna z tisíců rezolucí, Stehlík se obává, že se jeho kritici snaží Lidice tímto způsobem dál očerňovat. V interview komentuje kauzu „lidického udání“, politizování historie i srážení národního sebevědomí.

Zaskočilo vás to, když jste objevil dopis lidických žen?

Přiznám se vám, že vzhledem k tomu, že vím, co se v té pokřivené době na počátku padesátých let dělo, ony otřesné rezoluce továren, divadel, škol, vojenských útvarů i nejrůznějších pracovních kolektivů žádající smrt pro toho či onoho, by mě spíš překvapilo, kdyby někoho tehdy nenapadlo zneužít pro tento účel i Lidice.

Pro mě je důležité, že na tom dopise není dlouhá řada podpisů, je tam jen razítko tehdejšího národního výboru. Zda existovala nějaká příloha k tomuto dopisu, na které podpisy jsou, nevím. Nechci to nijak bagatelizovat, nicméně nepřikládal bych této písemnosti větší význam, než jaký tehdy měla.

Ano, šlo o organizovanou propagandu, rezolucí bylo více než šest tisíc. Ale tady jde o lidické ženy, které si prošly peklem.

Souhlasím. Ano, někdo se tehdy neštítil zneužít ženy, které si prošly peklem, proti ženě, která byla rovněž vězněna v nacistickém koncentračním táboře. To vypovídá více o těch, kdo takovéto rezoluce připravovali, než o Lidických. Navíc je otázkou, zda ty ženy věděly, co podepisují, pokud to vůbec podepisovaly.

K tomu jsem právě mířila. Jak na vás v tomto směru dopis působí?

Mohlo to proběhnout tak, jako to probíhalo všude jinde. Na národní výbor dorazil požadavek, aby takovou rezoluci poslali. A oni to udělali. Často místní, a to se netýká jen Lidic, vůbec nevěděli, že něco takového vzniká.

Byl jste po letech první, kdo dopis držel v ruce?

Určitě ne. Kopie toho dokumentu se mi dostala do ruky zvláštním způsobem. Někdo ze zaměstnanců Památníku Lidice, kteří na jaře letošního roku instituci opouštěli, mi ji přišpendlil na nástěnku pár metrů od mé kanceláře. Předpokládám, že jako určitou výhrůžku. Jako vzkaz, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Historie

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější