Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Sakra dobrej a statečnej chlap.“ Příběh šéfšpiona, který české služby zařadil k Západu

Generál Radovan Procházka byl za svou činnost vyznamenaný Řádem bílého lva (červenobílá stuha, na hrudi zcela nahoře) a vysokým americkým vyznamenáním Legion of Merit (purpurová stuha zcela vlevo). Foto: Armáda ČR
Generál Radovan Procházka byl za svou činnost vyznamenaný Řádem bílého lva (červenobílá stuha, na hrudi zcela nahoře) a vysokým americkým vyznamenáním Legion of Merit (purpurová stuha zcela vlevo). Foto: Armáda ČR

Srdce generála Radovana Procházky dotlouklo ve čtvrtek ve věku 93 let. Muž s mimořádným renomé byl důsledným odpůrcem komunistů, po listopadu 1989 mu připadl úkol vytvořit rozvědku moderního státu, spolupracující se Západem. Všichni tři šéfové českých zpravodajských služeb o něm pro Deník N hovoří s úctou.

Československo za sebou mělo první svobodné léto po čtyřech desítkách let komunismu – a před necelými třemi měsíci též první svobodné parlamentní volby. Radovan Procházka držel v ruce jmenování ředitelem rozvědky k 1. září 1990. A přehrával si v hlavě to jediné, co mu k řízení služby řekl federální ministr vnitra Ján Langoš: „Pán Procházka, robte, ako viete.“

Nadechl se vzduchu začínajícího babího léta a vstoupil do svého nového sídla v křižovnickém klášteře v centru Prahy. Tu budovu komunisté v roce 1950 řádu sebrali. Dědictví doby bezpráví, které rozvědka brzy bude muset řešit.

Bylo ale ještě jedno dědictví, to, kvůli němuž se tu ocitl. Už jako jedenáctiletý kluk při výletech na kole v zabraných Sudetech pozoroval, co dělají němečtí vojáci, a hlásil to svému otci. Pracoval pro něj jako spojka o sedm let později při květnovém povstání v Praze. Německou kapitulaci „dostal“ k osmnáctinám.

A v třiašedesáti dostal za úkol přebudovat rozvědku, nejprověřenější část svrženého režimu, ve zpravodajskou službu demokratického státu.

Nová, demokratická garnitura státu ho sice podporovala, sama ale neměla jasno, jak přesně mají služby fungovat. Zpravodajci tak nemohli od politiků čekat stabilitu a jasný rámec pro svou práci.

Procházka komunisty znal. Jeho otce, sibiřského legionáře, srazilo v roce 1946 sovětské nákladní auto – nikdy se to nevyšetřilo, ale on sám pak řekl, že nebýt toho, pověsili mu komunisté tátu stejně jako Heliodora Píku. Radovan se dal k armádě, ale také k protikomunistickému odboji. Mladého poručíka zatkli v lednu 1951, dostal patnáct let za velezradu, vyzvědačství a ohrožení státního tajemství.

Na výslechy u vyšetřovatelů nevzpomínal rád, říkal, že to člověka zbytečně vychovává k nenávisti. Protože se ani ve vězení nepoddal, po čtyřech letech za mřížemi dostal za velezradu dalších dvanáct let – podle znění rozsudku v příbramském vězení zakládal protistátní skupinu (šlo o tzv. nudlovou aféru, kde se těžce pracující vězni vzbouřili,  když dostali k jídlu pouze nudle, a Procházka se zviditelnil tím, že v protestu vytrval, pozn. red.). „Je to jasné svědectví jeho neutuchajícího odporu proti totalitě,“ soudí historik Prokop Tomek.

„Vášnivě nenávidí všechno, co souvisí s komunisty“

Že má Tomek pravdu, dosvědčuje i spis, který si komunistické složky na Procházku vedly

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Historie

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější