Konec věčnosti na Sibiři: Permafrost taje a přináší zkázu
Půda odpradávna zmrzlá ustupuje globálnímu oteplování. Činí tak na obrovské ploše, s dramatickými efekty a s dalekosáhlými následky.
Města se mohou proslavit ledasčím: krásou, velikostí, historií, význačnými rodáky. Verchojansk je známý díky svému klimatu. Je to nejchladnější trvale obydlené místo na Zemi. Jenže letos v první letní den tamní teploměry naměřily osmatřicet stupňů. Nad nulou.
Sto stupňů mezi létem a zimou
Ruský Dálný východ se vyznačuje teplotními extrémy. Průměrná teplota ve Verchojansku činí v lednu minus čtyřicet pět, v červenci plus dvacet stupňů (jen o pět stupňů méně než v Praze). Za tak velké výkyvy může kombinace faktorů – obrovská zemská masa Sibiře a celé Asie, blízkost Severního ledového oceánu, poloha na polárním kruhu s velkými rozdíly délky dne a noci v létě a v zimě.
Ale osmatřicet ve stínu, na to verchojanští zatím zvyklí nejsou. Až dosud se pyšnili pravým opakem, takzvaným severním pólem mrazu: v roce 1892 tam naměřili −67,6 °C, což má za následek zápis v Guinnessově knize rekordů a skromnou turistickou atrakci.
Velmi skromnou atrakci, protože turistů bývá v odlehlém městečku pomálu. Dá se do něj letět, přijet ze severu od oceánu 900 km po řece Janě, anebo za příznivého počasí – to jest, když mrzne – terénním náklaďákem z Jakutska, také asi 900 km a částečně také po řece Janě, tentokrát však po jejím ledu. Všechny tři způsoby transportu jsou dobrodružné, každý po svém.
Cestovatelů do Verchojanska však teď možná přibude. Budou mezi nimi