Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Konec věčnosti na Sibiři: Permafrost taje a přináší zkázu

Masivní sesuv půdy na Sibiři způsobený rychlým táním věčně zmrzlé půdy: díra do dávné minulosti. Foto: Adobe Stock
Masivní sesuv půdy na Sibiři způsobený rychlým táním věčně zmrzlé půdy: díra do dávné minulosti. Foto: Adobe Stock

Půda odpradávna zmrzlá ustupuje globálnímu oteplování. Činí tak na obrovské ploše, s dramatickými efekty a s dalekosáhlými následky.

Města se mohou proslavit ledasčím: krásou, velikostí, historií, význačnými rodáky. Verchojansk je známý díky svému klimatu. Je to nejchladnější trvale obydlené místo na Zemi. Jenže letos v první letní den tamní teploměry naměřily osmatřicet stupňů. Nad nulou.

Sto stupňů mezi létem a zimou

Ruský Dálný východ se vyznačuje teplotními extrémy. Průměrná teplota ve Verchojansku činí v lednu minus čtyřicet pět, v červenci plus dvacet stupňů (jen o pět stupňů méně než v Praze). Za tak velké výkyvy může kombinace faktorů – obrovská zemská masa Sibiře a celé Asie, blízkost Severního ledového oceánu, poloha na polárním kruhu s velkými rozdíly délky dne a noci v létě a v zimě.

Ale osmatřicet ve stínu, na to verchojanští zatím zvyklí nejsou. Až dosud se pyšnili pravým opakem, takzvaným severním pólem mrazu: v roce 1892 tam naměřili −67,6 °C, což má za následek zápis v Guinnessově knize rekordů a skromnou turistickou atrakci.

Velmi skromnou atrakci, protože turistů bývá v odlehlém městečku pomálu. Dá se do něj letět, přijet ze severu od oceánu 900 km po řece Janě, anebo za příznivého počasí – to jest, když mrzne – terénním náklaďákem z Jakutska, také asi 900 km a částečně také po řece Janě, tentokrát však po jejím ledu. Všechny tři způsoby transportu jsou dobrodružné, každý po svém.

Cestovatelů do Verchojanska však teď možná přibude. Budou mezi nimi

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Klimatická krize

Věda

V tomto okamžiku nejčtenější