Spořádaný svět umí krutá manželská bitva demaskovat i po šedesáti letech
Klicperovo divadlo Hradec Králové uvedlo inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové v nastudování Michala Háby.
Hra amerického dramatika Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové se prakticky hned po premiéře (v roce 1962) zařadila mezi nejúspěšnější hry moderního světového divadelního repertoáru. Při svém prvním uvedení se dočkala nejen šesti set šedesáti broadwayských repríz, ale také spršky cen, včetně prestižní Tony Award.
Její proslulost stvrdilo i filmové zpracování, které přišlo v roce 1966, a to s hvězdným obsazením v čele s Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem. (Zajímavostí je, že všichni čtyři účinkující byli nominování na Oscary; dámy sošku získaly, pánové nikoli).
Ve své době se jednalo o docela provokativní počin: Albee ukazuje dva manželské páry z elitního univerzitního prostředí – a to způsobem, eufemisticky řečeno, „velmi nelichotivým“. Přitom zdaleka nejde jen o kruté a ponižující sadomasochistické „psychohry“, kterými si zpestřují svůj vyprázdněný vztah George s Marthou (jakkoli ty jsou s Kdo se bojí Virginie Woolfové spojovány především).
Důležité je i značně odpudivé pozadí, na kterém se jinak spíš intimní „souboj“ odehrává. Četné narážky na vazalské poměry na univerzitě, kde je Marthin otec rektorem, všudypřítomná přetvářka, kariérismus a jiné ošklivosti, příliš nesouzněly s optimismem právě končících (amerických) padesátých let. Respektive pomáhaly vymezovat terč, do kterého se začínala trefovat revolta nově přicházející dekády.
Obecnější přesah ostatně sugerují i zvolená jména: pokud se v Americe objeví manželský pár George a Martha, zní to obdobně, jako kdyby se v českém prostředí jmenovali Edvard a Hana. Nebo Václav a Olga, chcete-li.
Jiná věc je, že onen na první pohled spořádaný svět, který Albee pobuřujícím způsobem demaskoval, už dávno zmizel. Dnes tak zůstává živá především ryze
