Deník N

Čtení jako vášeň, knihkupectví jako svatyně. Neil Gaiman i z poslední řady vidí dobře

Zpěvačka Tori Amos v jedné své písni zpívá: „Kde je Neil, když ho potřebuješ?“ Výbor z Gaimanových nebeletristických textů a přednášek s názvem Postřehy z poslední řady ukazuje, že tak trochu v srdci jednoho každého čtenáře nebo milovníka příběhů vůbec.
Zpěvačka Tori Amos v jedné své písni zpívá: „Kde je Neil, když ho potřebuješ?“ Výbor z Gaimanových nebeletristických textů a přednášek s názvem Postřehy z poslední řady ukazuje, že tak trochu v srdci jednoho každého čtenáře nebo milovníka příběhů vůbec.

Zpěvačka Tori Amos v jedné své písni zpívá: „Kde je Neil, když ho potřebuješ?“ Výbor z Gaimanových nebeletristických textů a přednášek s názvem Postřehy z poslední řady ukazuje, že tak trochu v srdci jednoho každého čtenáře nebo milovníka příběhů vůbec.

V osmdesátých letech šokoval mladý novinář Neil Gaiman své zaměstnavatele z kulturních rubrik podivnou vírou, že komiksy, o kterých s oblibou psával, by snad mohly být i dobré. Sám to pak prakticky potvrdil řadou špičkových děl jako Sandman nebo 1602. Vedle Bryana Talbota a Alana Moora se tak stal nejvlivnějším scenáristou britského původu. Načež se začal věnovat literatuře. Střídal fantasy romány s knihami pro děti. Zároveň se ovšem podílel na některých filmových projektech. Příteli Davu McKeanovi proto napsal scénář ke snímku Maska zrcadla a pro americkou verzi Mijazakiho Princezny Mononoke upravoval dialogy. V roce 2001 vyšel prestižními cenami Hugo, Nebula a Locus oceněný román Američtí bohové. Krom toho vypomáhal Tori Amos a vymýšlel nejrůznější způsoby, jak zabít Amandu Palmer, až přišel na jeden, jak si ji vzít. Není tedy divu, že když se udílela před dvěma lety alternativní Nobelova cena za literaturu, dočkal se nominace. S douškou, že je „ve fantasy komunitě skutečná superhvězda“.

Srdce snílka na dlani

Gaiman je však mnohem víc. Jakkoliv se jeho díla neprodávají tak jako George R. R. Martina, je právě on ambasadorem populárních žánrů ve světě mainstreamu. Po celou svou kariéru totiž dokáže překračovat hranice světů. Napsal výsostně londýnský román Nikdykde i ambiciózní pokus o vystižení nové americké mytologie v Amerických bozích. Děsí dospělé a baví dětské čtenáře. Žije na obou stranách Atlantiku. Vždy a všude přitom působí přirozeně. Je živoucím ztělesním toho, jak příběhy spojují. Výbor z jeho nebeletristických textů je potvrzením této zásady.

Gaiman má přitom na co navazovat a odkud čerpat. Samozřejmě z vlastní zkušenosti s propagací svých oblíbených žánrů. Jeho první knihou byl přece životopis Douglase Adamse, autora slavné humoristické trilogie v pěti dílech Stopařův průvodce Galaxií! Navíc je zde velká tradice spisovatelů fantastiky, kteří jsou nadšenými autory esejů. Jejich linie začíná u Tolkiena a jeho O pohádkách a Lovecrafta s Nadpřirozeným děsem v literatuře. V současné době se zase například formální výstavbě epické fantasy věnuje Brandon Sanderson. Gaiman sám v knize zmiňuje esej Petera S. Beagla Tolkienův Prsten. Hned na několik svazků by vydaly stati Ursuly K. Le Guinové. Loni jsme se ostatně mohli s některými z nich seznámit díky nakladatelství Gnóm! v knize Proč číst fantasy.

Ovšem tam, kde byla Le Guinová vášnivou válečnicí proti tomu, o čem se pohrdlivě vyjadřovala jako o senilním realismu, je Gaiman šarmantně smířlivý a nostalgicky melancholický. Je až s podivem, jak jsou jeho postřehy konejšivé a prosté ostří. Přitom se jedná o autora povídky, v níž po záhadném zmizení všech zvířat naleznou lidé jejich přirozenou náhradu pro masoprůmysl i vědecké pokusy v nemluvňatech. Ovšem to jsou příběhy; v nich je Gaiman nekompromisní a umí

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Recenze

Hlavní, Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější