Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Kundera byl příkladem morálního relativismu. To, co jsem o něm zjistil, mě šokovalo, říká jeho životopisec Jan Novák

Jan Novák. Foto: Richard Klíčník
Jan Novák. Foto: Richard Klíčník

O málokteré knize se tak hodně mluvilo ještě před jejím vydáním. Mohou si za to trochu i literární badatelé. Až dosud jsme si museli vystačit bez biografie jednoho z nejznámějších českých spisovatelů – Milana Kundery. Jan Novák žádným literárním vědcem není. Přesto se na několik let ponořil do Kunderova života a přinesl o něm víc detailů, než byste možná chtěli znát.

Vaše kniha oživuje debatu, nakolik dílo souvisí se svým tvůrcem, přesněji zda může morální pochybení tvůrce ovlivnit kvalitu díla. Jedna názorová strana by dílo chybujícího tvůrce údajně nevzala do ruky, jiní se ohánějí třeba Célinem, který byl oslněn fašismem, a tvrdí, že jim je jedno, jaký byl autor ve skutečném životě, že dílo je samostatný artefakt. Na jakou stranu se stavíte vy?

Já si s filosofem Benedettem Crocem myslím, že dílo je jen jakýsi mezičlánek mezi tvůrcem a čtenářem, divákem, posluchačem; že umění vlastně jde o jakési propojení dvou lidí prostřednictvím díla. A jako spisovatel zažívám nejlepší chvíle, když mi nějaký čtenář o tomto propojení vypráví, když mi třeba někdo řekne, že po přečtení mé knihy o Mašínech změnil názor na celou kauzu, nebo když mi někdo děkuje, že nemohl přinutit svého syna ke čtení a že právě přečtení mé knihy synův odpor zlomilo a stal se z něj prakticky knihomol.

Co to přináší do debaty o tom, jaký je vztah díla s životem tvůrce? Určitě si nemyslím, že by spisovatelé byli nějací morální titáni jenom proto, že píšou. Řekl bych, že jejich etika zrcadlí etiku společnosti kolem nich, že jsou mezi nimi příkladné osobnosti, jako třeba Jiří Kolář, a méně příkladné osobnosti. A proto je četba dobrodružstvím, tím větším, čím lidsky problematičtější tvůrce sám je.

Změnil se váš vztah ke Kunderovým knihám poté, co jste se o něm dozvěděl to, co jste se dozvěděl? Neobáváte se, že by mohl případný čtenář vaší knihy jeho dílo zavrhnout?

Hodně věcí, které jsem se o něm během psaní dozvěděl, mě překvapilo, ale můj vztah k jeho dílu se nezměnil. Jeho velké texty vždycky stály za čtení a budou za to stát vždycky. Případný čtenář, který by jeho dílo zavrhl, protože vyžaduje po spisovateli, aby byl morálním vzorem, by nejvíc uškodil sám sobě. Tomu bych řekl, Kunderu čtěte a začněte povídkou Falešný autostop a pokračujte románem Život je jinde. Je to sice komplikovaný člověk s podivným osobním příběhem, ale jako spisovatel je vynikající.

Jan Novák (67)
V šestnácti letech opustil s rodiči republiku a do 90. let žil v Chicagu. Zde debutoval povídkovou sbírkou Striptease Chicago (1983). Svá další díla psal již v angličtině. Nejznámější z nich byl Milionový jeep (1985) nominovaný na Pulitzerovu cenu. Mimořádnou pozornost vzbudila jeho kniha o bratrech Mašínech Zatím dobrý. Scenáristicky spolupracoval na filmu Valmont, napsal scénář k filmu Báječná léta pod psa.

Nemůže být vynikajícím spisovatelem i kvůli tomu, že měl právě takový životní příběh?

Určitě to jeho psaní neuškodilo, ale všechno to bylo podmíněné základním talentem a psychologickou vnímavostí, a těmi byl obdarován štědře. Já si dokonce myslím, že je škoda, že ve svém díle nereflektuje své zkušenosti dostatečnou měrou, že například nepíše o tom, jaké to bylo, psát anonymně a vydávat své věci pod cizími jmény. Té empirie, kterou nechal ležet ladem, je hodně. Ale ve svých nejlepších textech ten svůj příběh reflektuje, někdy zašifrovaně, někdy docela přímo.

Kunderu tak stavíte do pozice autora, který vysílá šifrovanou zprávu o sobě. Díváte se tak na všechny autory?

Akt psaní je vysíláním zprávy o sobě. U většiny spisovatelů je z různých ohledů více či méně zašifrovaná, ale jsou i autoři jako Henry Miller anebo beatnici, kteří tu zprávu pouští ven rovnou, dokonce by se za jakékoliv šifrování styděli. Kousek za nimi jsou spisovatelé jako Philip Roth nebo třeba Martin Ryšavý, kteří vyprávějí o sobě a o tom, co se jim stalo, skoro bez masky.

Tvrdíte, že scénu Jaromilova udání v Život je jinde lze číst jako zašifrovanou Kunderovu vzpomínku na to, jak sám oznámil policii v roce 1950 agenta Dvořáčka. Myslíte, že jen sáhl po látce, kterou dobře znal, nebo že v nitru toužil po tom, aby byl jeho vzkaz nějakým, třeba podprahovým způsobem rozšifrován? Že to bylo cosi jako nepřímé přiznání?

Ta scéna je skutečně velice sugestivní a já ji interpretuju ve světle Proustova tvrzení, které Kundera ve svém díle opakuje několikrát, že spisovatelovo pravé já se zjevuje pouze v jeho knihách. Do zkoumání podprahových tužeb tak komplikované osobnosti, jako byl Kundera, se

Literatura

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější