Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Charita je trochu džungle, považují mě za Marťana, říká žena, která plní poslední přání nemocným dětem

Ředitelka nadačního fondu Radost dětem Kateřina Wich. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Ředitelka nadačního fondu Radost dětem Kateřina Wich. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Lidé jsou obvykle k žádosti o příspěvek na charitu vstřícní, někteří ale reagují velmi agresivně, říká bývalá krasobruslařka Kateřina Wich. Její nadační fond Radost dětem plní poslední přání nevyléčitelně nemocným pacientům. V rozhovoru pro Deník N popisuje konkrétní příběhy i radí, jakým způsobem darovat peníze na dobrou věc.

Před lety jste založila charitativní projekt Radost dětem. Moc radostná práce to ale asi není, protože mimo jiné plníte i poslední přání těžce nemocným dětem. Jaké to jsou příběhy?

Naopak to převážně radostná práce je. Ale bohužel i přes veškeré vymoženosti a pokrok v lékařství a v léčení nádorových onemocnění a leukemií jsou tu i případy, které šťastně nekončí. A tam plníme poslední přání. Tím, že se člověk s těmi dětmi, jejich rodinami a osudy v průběhu měsíců a někdy roků potkává, přirostou mu k srdci.

Bez toho to fakt nejde. A ani nevěřím, když doktoři nebo sestřičky říkají, že si drží odstup. Když do nemocnic chodím, vidím doktory i sestry, že dělají strašně moc nad rámec svých povinností. Své případy řeší i ve volném čase. Často jsou to právě lékaři, kdo mi volá: „Máme tady pacienta, je na tom špatně psychicky, má takové a takové přání, mohli byste mu ho splnit?“

Se kterými nemocnicemi spolupracujete?

Nejvíce s Motolem, protože je nejblíže. Ale spolupracujeme i s dalšími. Dětských onkologických a hematologických oddělení je v České republice osm. A my je podporujeme všechny. Zveme je na každoroční Vánoční odpoledne pro děti.

Mluvíme o desítkách dětí? O stovkách?

Každoročně onemocní nádorovým nebo hematologickým onemocněním kolem čtyř set dětí. Z toho zhruba tři sta má nádor a sto leukemii. Nedávno mi například přišel e-mail, ve kterém mě kontaktovala sestřička, že tam mají klučinu s leukemií, jenž špatně snáší všechny ty odběry a lumbální punkce.

Kolik let mu je?

Devět. A měl obrovské přání. Přál si od jedné firmy velký kombajn. Mluvila s ním i psycholožka a domluvili se, že kdyby ho dostal, bude odběry snášet líp. Takže jsme sehnali kombajn a ta sestřička mi potom napsala, že to skutečně zabralo. Že už s chlapcem není tolik práce. Je to samozřejmě bolestivé i pro jeho rodiče, když ho odvádějí na všechny ty zákroky a jejich dítě tam křičí a brečí.

Pro rodiče je to psychicky těžké. Před Vánocemi nás kontaktovala jiná zdravotní sestřička, že na oddělení ARO leží sedmnáctiletý kluk. Přišel na autobusovou zastávku, tam si sedl a najednou mu přestaly fungovat ruce a nohy. Odumřela mu velká část míchy. Doktoři doteď nevědí, co je příčina. Leží v nemocnici ochrnutý, na dýchacích přístrojích, na hadičkách.

Rodina bydlí mimo Prahu a psychologové doporučili, aby

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější