Svět není složitý, to jen naše chápání je omezené, říká český expert na umělou inteligenci
Umělá inteligence v plném slova smyslu ještě neexistuje. Mohla by však vzniknout velmi rychle, až konečně objevíme správný první krok, říká Tomáš Mikolov, přední světový odborník v této oblasti.
Tomáš Mikolov je od roku 2014 členem výzkumného týmu Facebook AI Research. Usiluje o vývoj inteligentních algoritmů, které by se dovedly učit a komunikovat s lidmi co nejpřirozenějším způsobem. Předtím pracoval jako výzkumník v týmu Google Brain, kde vyvinul algoritmy pro počítačovou reprezentaci slov přirozeného jazyka v rámci projektu word2vec. Magisterské a poté doktorské studium absolvoval na VUT v Brně. Jeho doktorská práce se týkala modelování přirozeného jazyka pomocí rekurentních neuronových sítí. Je čterstvým laureátem Ceny Neuron za významný vědecký objev za rok 2018.
Tomáši, poslyšte, já mám teď rozečtenou knihu o technologické singularitě. Znáte to, taková ta představa, že lidstvo stvoří umělou inteligenci, která nás bude ve všech ohledech převyšovat, takže převezme vládu nad světem, my jí budeme úplně lhostejní…
Autor?
Ray Kurzweil. Je to podle vás reálná vize?
V jakém časovém horizontu?
Hm… kdykoliv?
Kdykoliv… Těžko se dá předvídat, co tu bude za sto či dvě stě let. O tom nikdo nic neví, ale to asi není uspokojivá odpověď, že?
Někdo možná přece něco ví. Pan Kurzweil ve své knize uvádí dokonce rok, kdy singularita nastane. 2045.
Přesně tak. Tuhle knížku jsem nečetl, ale samozřejmě o ní vím. Před několika lety jsem pracoval ve stejném patře jako Ray, pár metrů od něj…
…v Googlu.
Ano. On tam přišel pár měsíců po mně, má výzkumnou skupinu a titul ředitele. Je poměrně kontroverzní osobností. Podle jeho teorie existuje exponenciální růst technologií. Poměrně brzy prý dospějeme do bodu, kdy si za jeden dolar budeme moci koupit výpočetní výkon převyšující součet všech lidských mozků… nebo něco takového.
A z exponenciály se stane svislá přímka.
Právě exponenciála je základním kamenem úrazu. Nic neroste donekonečna, každá strmá křivka růstu se nakonec ohne. Ale k singularitě: to je vlastně tvrzení, že dokážeme vytvořit stroj, který je chytřejší než my. Jinými slovy, stejně chytrý jako my plus nějaká delta navíc. Tím pádem by měl být schopen vytvořit totéž co my plus nějaká delta navíc. Lepší verzi sebe sama. To zní hodně lákavě, ale převratná myšlenka to není – mě tohle napadlo, když mi bylo deset.
Ray v téhle úvaze totálně ignoruje čas. Jak dlouho trvalo lidstvu, než vytvořilo umělou inteligenci – kterou, mimochodem, vlastně ještě ani nemáme? Počítejme to od té doby, kdy se lidé usadili a vymysleli zemědělství, což se stalo dejme tomu před deseti tisíci lety. I kdybychom teď vytvořili nějaký inteligentní počítač, taky by potřeboval čas, aby vymyslel něco dalšího, vytvořil nějaký svůj vyšší vývojový stupeň. Přes noc, jak to předpokládá hypotéza o singularitě, se to rozhodně nestane.
Umělá inteligence jako vědní obor vznikla v padesátých letech. Tehdy se vyznačovala obrovským optimismem. Slibovala, že do deseti let bude počítač mistrem světa v šachu, že bude samostatně formulovat nové matematické věty, že bude schopen smysluplně konverzovat s člověkem. Něco z toho trvalo mnohem déle, něco se nesplnilo dodnes. Odkud brali zakladatelé oboru to až nezdravé sebevědomí?
Za zakladatele samozřejmě mluvit nemohu. Ale v minulém století skutečně došlo ke skokovým vylepšením v mnoha oborech. Vezměte si třeba letectví: na začátku století žádná letadla neexistovala, v roce 1969 jsme přistáli na Měsíci. Takže důvody k optimismu byly. Dvacáté století několikrát opakovaně ukázalo, že když se ve vědě a technice udělá první krok správným směrem, je pak už všechno mnohem jednodušší a rychlejší. Myslím, že takhle uvažovali i zakladatelé AI – Minsky, McCarthy, Shannon a další. Věřili, že dokážou rychle najít ten první krok správným směrem a pak už to půjde. Měli kolem sebe dost příkladů, které je k takové víře opravňovaly.
A víte co? Já myslím, že to pořád platí. Jakmile uděláme správné první kroky, můžeme umělou inteligenci dotáhnout velmi daleko během několika let. Problém je v tom, že ty první kroky jsme ještě neučinili. Nenašli jsme směr. Jsme na tom stejně, jako bylo letectví v šestnáctém století.
Tehdy žádné neexistovalo!
No právě. Ještě pořád nemáme ten základní stupeň, první stroj.
Které větve výzkumu umělé inteligence jsou dnes živé? Zvenčí to vypadá, že z původních rozmanitých přístupů zbylo jen strojové učení.
Na tohle by různí vědci odpověděli velmi různě, předložím tedy svůj čistě osobní názor. Strojové učení je jistě skvělá věc, využívá se v praxi u mnoha běžných internetových služeb, ale nedělal bych rovnítko mezi ním a umělou inteligencí. Pro mě se AI zhruba shoduje s tou počáteční představou z padesátých let. Představuji si ji jako stroj, který bude schopen řešit stejné intelektuální úlohy jako člověk. Nemusíme se vůbec zabývat tím, jestli stroj má duši, vědomí, jestli myslí. Rozhodující je, jestli s námi bude komunikovat způsobem nerozeznatelným od člověka. To je postačující pro mnoho praktických použití.
To jste vlastně popsal Turingův test. Ten by vám tedy jako definice umělé inteligence postačil?
Ano.
Já slyšel, že je překonaný.
Existuje spousta publikací, které dokazují, proč je Turingův test špatný
